Zatmění

Zatmění působí střídavě jako esej a báseň v próze o moderním světě, v nichž ,,milostný příběh" zastupuje pouze jeden z mnoha motivů. Film je pozoruhodný svou vizuální bohatostí a tvorbou atmosféry i polyfonickým a polyritmickým inscenačním postupem. [7/10] (Cineriz, Interopa, Paris Film) (Čb. /// Produkce: Raymond Hakim, Robert Hakim, Danilo Marciani /// Scénář: Michelangelo Antonioni, Elio Bartolini, Tonino Guerra, Ottiero Ottieri /// Kamera: Gianni Di Venanzo /// Hudba: Giovanni Fusco /// MFF v Cannes: Michelangelo Antonioni (Zvláštní cena poroty - ex aequo)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (14.04.2010)

Je mi líto, ale tohle ani náhodou nepřipomíná Melvilla. Tohle je jen ucabraná nuda. Kdyby v hlavní roli byl nějaký krásný chlap a ne Monica Vitti, třebas by mne i bavilo půl hodiny sledovat jeho nečinnost, další půl hodiny jeho bloumání po pokoji a deset minut jeho let nad Římem. Jenže Vitti není krásný chlap. (02.07.2013)

Co či koho vlastně Antonioni odcizil? Postavy sobě navzájem - a tím jen zdvojil jejich faktické odcizení ve světě? Je to tedy "umělecká kritika mravů prováděná zevnitř buržoazního světa: není v ní nic, co by mohlo zajímat nás marxisty," jak řekl Galvano Della Volpe? Určitě ano. Ale nejen to. Antonioni najednou s tím, jak sňal roušku z individualismu moderního člověka, vnesl do filmového světa i sílu obrazu a estetiky, která do té doby existovala jen ve 20. letech. Antonioni se zbavuje slov a vlezlosti konvenční filmové hudby a staví nás před filmové obrazy, které jsou stejně jako příliš krásná žena uhrančivé a zároveň svazující. Antonioni tedy divákovi odcizil i obrazy a zvuk - vyprahlá pustota Říma tak neznamená jen prázdnotu mezilidských vztahů, ale vyvolává v divákovi i chvění z cizosti něčeho, co je příliš dokonalé na to, aby se s tím mohl identifikovat: prázdné ulice zachycené v dokonalých černobílých kompozicích; ticho vylidněného města i ticho uprostřed davu... Na nejedné výstavě či reprodukci v časopise apod. se člověk setká s fotografiemi z filmů - a vždy, když jsem narazil na Monicu Vitti, bylo to samozřejmě v rámci tetralogie citů. Náhoda? Sotva: i tak již krásná herečka byla Antonioniho kamerou vynesena do takové výšky, že splynutí s jejím obrazem je nemožné, a tato nemožnost zneklidňující (ne náhodou figuruje na jedné z Exposure od B. Probst). Antonioni tedy dokázal a zároveň musel s tím, jak vysvobozoval moderní filmovou naraci (od "klasického" splývání narace a významu, podřízenosti výrazových prostředků artikulaci děje atp.), odcizit diváka a předmět jeho pohledu a jeho sluchu. A tím postavit diváka před cizost, která volá po novém uchopení. A tím otevřít dveře novému výtvarnému jazyku. (28.12.2015)

Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně? (17.05.2018)

Antonioni tři filmy v řadě jen sleduje smutné lidi, jak spolu "nekomunikují". Asi aby ukázal, jak se nekomunikace stala součástí každodenního světa? Je to možná velmi artové, velmi stylové, ale v první řadě je to lež, umělecká klišé iluze. Sledovat tři filmy nešťastné lidi bez jakékoliv pointy není umělecký obraz reality, ale prvoplánové nic. Z Antonioniho trilogie nejde do našeho života nic vyvodit. Vše je definováno jen nevysvětlenou emocí, která "prostě je". Nepochybuje se o ní a neřeší se, jak se k tomuto stavu dospělo a jak se může vyvinout. Jak znásilňuje série Stmívání pět filmů v řadě slovo "láska", znásilnil Antonioni slovo "odcizení". Podobně ho ukazuje jako pevný bod uprostřed vesmíru, status quo. A uznávám, že třeba o něčem takovém může být někdo přesvědčen, ale věnovat tomu tři filmy a nerozvinout to nad tuhle premisu, to mi nestačí. Jistě že je Antonioni vynikající režisér, takže je zajímavé jeho filmy sledovat, ale nebaví mě o nich až na výjimky přemýšlet. Na druhou stranu se mi minimálně u Zatmění zdá, že Antonioni nechce, abych o čemkoli přemýšlel, ale abych přijal jeho vizi. Já ji neberu. (27.11.2012)