RocknRolla

People asks question. What's a Rock'n'Rolla ? And I'll tell em, it's not about drums, drugs and hospital dripps. Oh no.. There's more in then that my friend. We all got a bit of "good life". Some the money... Some the drugs... Others have sex game, the glamour or a fame. But a Rock'n'Rolla... oh he's different. Why ? Because the real Rock'n'Rolla... wants a fucking lot! (08.02.2009)

Říká se, že dvakrát do jedné vody v řece nevstoupíš, nicméně Guy Ritchie to zkusil už potřetí a opět uspěl. Jenom diváci jsou k němu tentokrát poněkud kritičtější, protože výkon nestačí jen zopakovat, je k němu obvykle pro vyvolání toho samého nadšení nutné i něco přidat. Sbal prachy a vypadni měl také svoje mouchy, ale byl v řadě první a neměl široko daleko konkurenci, takže pro mnohé působil jako zjevení, byť byl vyloženě nízkorozpočtový, ale i v tom, že se nejedná o nějaký mainstream, spočíval kus kouzla. Podfu(c)k už natáčel režisér, který měl renomé a mnohem větší rozpočet, takže to bylo vidět i na přítomnosti hvězd a výrazných tváří. V RocknRolle rozehrává Ritchie opět černohumornou gangsterskou hru prošpikovanou podrazy, nedorozuměním, spoustou postav a motivů. Jestli tam ale něco selhává, pak jsou to málo výrazní herci v hlavních rolích, s výjimkou veterána Toma Wilkinsona, kterému zdatně sekunduje Mark Strong. Členové divoké bandy, kteří měli hrát prim a strhávat na sebe pozornost a přízeň diváků, jsou ale tak nějak tuctoví a navzájem zaměnitelní. Je to s podivem, protože Ritchie mohl angažovat prakticky kohokoliv. Taky Thandie Newton bych věřil ledascos, ale určitě ne postavu účetní. To už bych spíš byl ochoten Amy Winehouse věřit doživotní abstinenci nebo Courtney Love roli jeptišky. Karel Roden má sice docela hodně prostoru, ale bohužel hraje na můj vkus moc uměřeně. Scházela mi tam tak nějak ta energie a ulítlost z předešlých dvou filmů, byť například honička mezi divokou bandou a ruskými gangstery na železniční trati měla nepochybně svoje kouzlo. Celkově je to za solidní 4* s tím, že jde o vyloženě nadstandardní žánrovku, která v mých očích jen tak nemá konkurenci. Celkový dojem: 85 %. (05.11.2012)

ROCKNROLLU považuji za zatím nejlepší film Guye Ritchie, protože styl slouží vyprávění a nikoliv naopak, jako tomu bylo v jeho předchozích gangsterských opusech SBAL PRACHY A VYPADNI a PODFU(C)K. Zároveň si myslím, že je až příliš chytrá pro cílovou diváckou skupinu, která bude z filmu rozčarovaná, protože nedostala velkou porci hlášek podávaných výraznými postavami (od malých zlodějíčků k velkým bossům - všichni jsou na stejné úrovni a nikdo z filmu netrčí jako cigán Brad Pitt) a střídaných akčními scénami (ty se až na jednu výjimku odehrávají mimo obraz). Lidem, kteří něco takového filmu vyčítají, se dá jedině vzkázat, aby dospěli, protože tentokrát dostali pravou RocknRollu a nikoliv nějakou pozérskou nápodobu. ROCKNROLLU si tak nejlépe mohou užít ti, kteří na filmu oceňují to, jak je vyprávěn - a zde je nejvíc fascinující právě to, jak se střídají jednotlivé pohledy, jak se pracuje s figurou nespolehlivého vypravěče a nikoliv to, jak se distribuují informace ve vyprávění. Je to neuvěřitelný náser, ke kterému se česká distribuce zachovala tak jako Ritchie k divákovi, co se týče onoho obrazu - pověstného McGuffina - ve vyprávění: nebyl nám ukázán. 9/10 (25.01.2009)

Solidní návrat k Ritchieovým kořenům, který se klasikou typu Sbal prachy a vypadni či Podfu(c)k i přesto nestane. Filmu neshází tempo Ritchiemu vlastní, zajímavé a dobře odehrané charaktery (všechny ostatní zastiňují Mark Strong a Toby Kebbell) i spousta zábavných momentů s režijní invencí (viz. parádní flashbacky), přesto to ve výsledku na nerušenou dvouhodinovou chuťovku nestačí. Může za to občasné zpomalení i nedostatečná provázanost děje, která by v závěru vyústila v dokonalé zaklapnutí. A přeci jen bych radši The Real RocknRolla, jež slibuje konečně nějaký posun. 7/10 P.S. Soundtrack je v čele s The Bank Robber od The Clash bezchybný. (25.01.2009)

Nebudeme-li vkládat rovnítko mezi cool-ovost a povrch-nost, zříme neskonale vynalézavou podívanou. Opravdu prvotřídní film. ____ Několik poznámek: (i) Není zde postav hlavních, ni vedlejších. Všechny jsou zrovnoprávněný. A pokud se přece jen s některou více ztotožňujete a fandíte ji (kupř. Butlerovi), svědčí to nikoliv o tom, že by ta postava byla takhle napsaná a vyvýšená nad ostatní, ale o vašich sympatiích k tomu kterému hercovi. (ii) Příběhově se tu konfrontuje východ a Evropa (rusové v Londýně - návaznost na cronenbergovský Východní přísliby), ale je zajímavý, že stylisticky ta konfrontace probíhá naopak mezi Evropou a západem (takzvaný britský Hollywood – návaznost na stathamovský The Bank Job). (iii) Film provází ohromné množství cliff-hangerů - nerozuzlených dramatických situací, ukončených těsně před koncem. Nevadí to ze tří důvodů. Za prvé jsou scény velice krátké a neprovází je sebemenší expozice, tzv. hned se jde na věc, tudíž se ihned přesunete na scénu další a ta předchozí ve vás nedoznívá. Za druhé akce skoro absentuje, a film si tím může unstanovit a udržet jednotnou cliff-hangerovou strukturu, nepřerušovanou čímkoliv jiným (třeba nutností vkládat co půl hodiny pětiminutovou akční sekvenci). A za třetí se tu po celou dobu konstruuje příběh jako síť postupně spojovaných souvislostí, které zapadnou do výsledného obrazu až na konci. Nemá cenu tedy chtít po filmu, aby Vás zahrnoval katarzí uprostřed, nebo kdekoliv jinde. (iv) Ritchieův nejpozoruhodnější rys je kvalita světla. Barevná kompozice s převahou bílé, žluté a černé vychází ze slavného díla renesančního malíře Uccella, Bitva u San Romana. (v) Dále se film vyznačuje prokládáním umírněného vypravěčství s videoklipem, přičemž videoklipové sekvence zde zastupují trailer na film samotný, včleněný do děje. Reklamu uvnitř produktu, řeklo by se. Taková reklama ovšem nemá smysl, neboť produkt je již koupený. Jak ale ukáže následující bod, smysl má a nemalý. (vi) Nejzajímavější záhada je spojená s oním obrazem, okolo něhož obíhá veškerý děj. Obraz („McGuffin", chcete-li) zde totiž symbolizuje samotný film RocknRolla (buď reklamu na něj, nebo film jako takový, to není tak podstatné) – všechny postavy se obrazu obdivují a nepřímo k tomu pobízejí i diváka. Obraz ovšem zůstává po celou dobu skryt, což se váže k oné nesmírně důmyslné paralele s vypravěčskou stavbou – tak jako do sebe veškeré události zapadnou až u konce, tak i u obrazu očekáváme, že nám ho Ritchie na konci odhalí. Neodhalí, protože závěr odkazuje na chystaný druhý díl. (vii) Nakonec bych rád pochválil Ritchieho za opravdu výborně napsaný postavy a ještě lepší dialogy. Vážím si jich snad více než výtečné audiovize. Ono to vypadá všechno děsně samozřejmě, když člověk vypne a jen konzumuje, ale každý absolvent tvůrčího psaní a poctivý čtenář publikace Jak napsat dobrý scénář od Syda Fielda chápe, že tomu tak není. (19.01.2009)