Čtyři minuty

Nemám nejmenší pochybnost, že současný německý film je ve vynikající kondici, ale asi už u třetího filmu v řadě mám pocit, že němci sice umí vybírat výborný materiál ke zpracování, dokáží ho poměrně zdařile převést do filmové podoby, umí ve mě probudit emoce, ale absolutně vůbec nevěnují pozornost významným drobnostem. Sice nevím jak to chodí v německých kriminálech, ale že by mohlo jít dítě dozorce za tátou do krímu a být jen kousek od těžkých zločinců ? Já kolikrát ani neměl pocit, že se děj filmu odehrává v kriminále, jak jsem tak pochopil ještě ke všemu pro těžce odsouzené. Jako naprosto zbytečné hodnotím i ty prolínačky do minulosti, velmi mě vyrušovali z hlavního příběhu. Postava učitelky, ač jsem měl pro její chování pochopení, mě byla těžce nesympatická, což ale značí, že byla Monicou Bleibtreu velmi kvalitně zahraná. Absolutní hereckou symfonii však předvedla Hannah Herzsprung, kterou český divák může vidět ve filmu Habermannův mlýn. Hannah tady hraje živelně a emotivně, přesně jak to mám nejradši. Původně jsem chtěl dát tři, ale za ten závěr kdy i já měl chuť samým nadšením tleskat přihazuju čtvrtou hvězdárnu. Opravdu vydržte na poslední čtyři minuty, uslyšíte něco nepopsatelnýho a strhujícího. (01.02.2011)

Výborná dráma, ktorá rozoberá mnohé sociologické problémy a morálne aspekty ľudskej spoločnosti - nacizmus, lesbickú lásku, zneužívanie detí.... Potreba lásky je v každom človeku, preto problémom sa stáva chvíľa, kedy si naplno uvedomíme, že ju nedostávame a možno ani nikdy nedostaneme. Buď z dôvodu, že sme príležitosť prešvihli, alebo ju nevieme prijať. Môže sa stať liekom hudba? V každom ohľade ide o poctivú drámu, čakal som však viac. Trochu mi vadila mierna inscenačná forma, pričom ma to po pocitovej stránke hlbšie nezasiahlo, a to aj napriek skvelej H. Herzsprung a emotívne nabitému záveru. Za hlavný dôvod pokladám až prílišné zjednodušenie a povrchnú priamočiarosť niektorých tém. Aj napriek tomu však veľká spokojnosť. 75/100 (05.10.2015)

Silné psychologické drama, které nedá člověku vydechnout od začátku až do konce. Nic není tak jasné, jak by se mohlo zdát... a pohnutky chování jednotlivých hrdinů jsou osvětlovány ve vyváženém tempu. Když k tomu přidám klavírní výkon hlavní protagonistky, jejíž závěrečné sólo je prostě nezapomenutelné, tak nemohu říct nic jiného, než že pro mě osobně se jedná o šestihvězdičkovou německou záležitost tohoto jara. (02.05.2012)

Skvělé využití kontrastů a v nich skrytých vnitřních podobností: ať už hudebních (stará pianistka během rušné dramatické situace nevnímá nic než skvělou hru na klavír nebo naopak tichá hra na klavír postupně zaniká v ruchu ostatních zvuků), hereckých (netečnost a hanksovské "psí" hraní vs. naturalistické škleby některých vězeňkyň a zvláště hlavní představitelky), jednotlivých postav (uhlazenost staré moudré učitelky, která ale má svá bolestivá tajemství, vs. živelnost až přehnaná zvířecí dravost mladé nadané klavíristky, která má ale také svá bolestivá tajemství a s jejíž zlobou a minulostí to není tak, jak se na první pohled zdá). Co dokáže změnit člověka? Jak se člověk dokáže změnit? Jak může zapomenout na všechnu bolest, co prožil, a na události, jejichž důsledky si s sebou nese celý život? Co všechno člověk dokáže udělat pro toho nebo pro to, co miluje? Kde na to bere sílu? Proč bolest člověka ničí a zároveň posiluje? Na tyto a další otázky sice film neodpovídá, ale zato je znovu a znovu pokládá a tím i pomáhá k hledání odpovědí. Drama, ve kterém sice vpadnete přímo do děje, ale které se pak pomalu, pomaličku dále rozvíjí, aby vyvrcholilo závěrečným naprosto strhujícím a dechberoucím výstupem, kde během několika vteřin proběhne srdcervoucí kontrast největšího životního úspěchu a hned poté životního pádu. Kdyby nic jiného, určitě mě donutil zamyslet se nad tím, jestli vysedáváním u počítače a čučením na filmy přeci jen nemrhám svým talentem, který bych místo toho mohla hledat… :-D (21.11.2007)

No mě ti Němci snad zabijou - jak to, že točí tak senzační filmy? Skvěle vystavěný příběh, odvíjející se v pomalém tempu, místy protknutém nečekaným emocionálním výbuchem (ať už vzteku, smutku, nebo zoufalství, případně všeho najendou) mnou celkem dost otřásl, stejně jako neskutečný klavírní koncert v závěru filmu, který mě opět přesvědčil o tom, že geniální duch nezná mezí. Bravissimo! (01.01.2010)