Čekání na zázrak

Po ceněných mozaikách lidských osudů Alejandra Gonzálese Inarritu (Amores Perros, 21 gramů, Babel) a P.T. Andersona (Boogie Nights, Magnolia), zdá se, by si každý chtěl natočit podobný film. On ovšem koncept vyprávění o tragických životech, které se v závěru osudově protnou, až nezdravě nabádá k vykonstruovanosti. Paulu Haggisovi to se snímkem Crash ještě vyšlo, avšak film To, co dýchám Jeihoa Lee byl pro svou prvoplánovost už jen otravným blábolem. Powder Blue spadá právě do kategorie těchto filmů, avšak opusům pánů Andersona a Inarritua se ani na moment nevyrovná. Největší problém filmu tkví v tom, že při tvoření jednotlivých příběhů se evidentně až moc tlačilo na pilu, následkem čehož jsou jednotlivé osudy méně uvěřitelné, což jim zákonitě ubírá na působivosti. Jedním příkladem za všechny budiž linie mladé dívky, která má smrtelně nemocného syna, kvůli finančním problémům musí pracovat jako striptérka, není si schopná najít trvalejší vztah a otec, o kterém si myslí, že je mrtvý, byl zrovna propuštěn z vězení. Upřímně, takové drama by položilo i Annu Frankovou a z celého filmu je cítit, jak se tvůrci horoucně snaží diváka emocionálně umlátit neustálým přívalem dílčích dramat, přičemž ani jedno z nich není prezentováno dostatečně uspokojivě. Kvantita bez ohledu na dílčí kvality, to je, oč tu běží. Ještě že se jednotlivých rolí chopili talentovaní herci v čele s neprávem přehlíženým Rayem Liottou, klasicky výborným Forestem Whitakerem a nadějným Eddiem Redmaynem. Dokonce i ta Jessica Biel se zde snad poprvé projevila jakožto vyzrálá herečka a tím opravdu nenarážím jen na tu pověstnou scénu, kdy odhalí své přednosti (ta scéna ale na rozdíl od zbytku ale ještě nestačila vyšumět). Veškeré dobré úmysly jsou ale dokonale pohřbeny v samotném závěru, kdy se celé vyprávění nesmyslně odkloní do spiritualistické roviny. Snaha o dojemnou poetičnost se pak ošklivě zvrhne v povrchní citové vydírání, které je pro mě osobně už za hranicí snesitelného kýče. (14.07.2010)

Tyhle "Crash" filmy mám ráda, ale tohle se zatraceně nepodařilo. Tolik klišé nakupených v jednom filmu jsem už dlouho neviděla. Swayze herecky překvapil, Whitaker zahrál tradičně skvěle, ale neustále hraje jedny a ty samé postavy a pije mi tím krev. Biel až moc tlačí na pilu. Celý děj je strašně předvídatelný, o konci ani nemluvě. Zkrátka velká ztráta času. (29.05.2009)

Úspěch filmu Magnolia zřejmě inspiroval mnoho filmařů, že se dá točit film nejen o drsných borcích, ale i o zoufalcích. Tento film je plný zoufalců, je to tak špatné, že chybí už jen aby padali sledi a došlo k samovznícení starosty Varšavy. Jediným opravdovým pozitivem jsou taneční kreace Jessicy Biel, která se na roli striptérky poctivě připravovala, jelikož scénář dával tušit, že bude hrát hlavně tělem. Vypadá velice dobře, nějaké ty činky asi nazvedala. No a zbytek je řeka patosu, která mne osobně dost znechutila a měl jsem co dělat, abych film dokoukal. Superpero to popsal úplně přesně, není co dodat. 45% (06.08.2015)

Z dnešního pohledu hvězdně nabité drama, které mi hodně připomínalo knihu Čáry od Rjú Murakamiho. Jde totiž taky o příběhy lidí na okraji společnosti, jejichž osudy se vzájemně ovlivňují. A nutno říct, že stejně jako v Murakamiho knize, i zde z toho sálá deprese na sto honů hlavně díky výborně budované atmosféře nočního města za pomocí kamery, barevné palety i hudebního doprovodu. Původně jsem film začal sledovat tak trochu namátkově, neb jsem po delší době chtěl vidět něco s nedávno zesnulým Liottou, nicméně ve výsledku na mě film udělal větší dojem, než jsem předpokládal. Jessica Biel je mimochodem excelentní. (28.05.2022)

Soundtrack Didier Rachou: 1 - Amor Porteno ,2 - Dripping Whispers ,3 - Never Meant to Hurt You ,4 - Collarbone ,5 - Werewolf ,6 - synapse ,7 - powder blue ,8 - Get Busy (with Katalyst) ,9 - Breathe (Bliss Featuring Sophie Barker) ,10 - The Woman Is the Way ,11 - grand theft auto ,12 - confessions ,13 - darkness and light ,14 - imogen heap urban species - serve chilled [hed kandi] (1 of 2) - blanket, (10.05.2011)