Čekání na zázrak

Záběr, který jsem viděl už stokrát někde jinde vystřídal druhý záběr, který jsem viděl pouze padesátkrát někde jinde. (Ne)sofistikované a (ne)originální film s naprosto ne(otřelým) dějem, jeho konstrukcí i celkovými výrazovými prostředky. Očividně trend posledních let. Ale tak proč ne když to tak frčí. Však proč se jí nejvíce jogurty Danone ? Protože jsou nejlepší ? Nebo protože mají tak cool reklamu a barevné krabičky ? (29.11.2009)

Dnes už mohu říci, že se jedná o modelový film typu "několik postav setkajících se v určitém bodě". Jedná se o několik outsiderů, lidí, kteří neměli štěstí nebo spíš měli hodně smůly, a jejich (ne)malé životní příběhy. Film je celkem příjemný. Musím ale uznat, že bych na něj nenarazil, nehledal-li bych poslední Patrickovy filmy natočené krátce před smrtí. Myslím si, že to ale ztráta času nebyla. Bylo mi umožněno užít si sympatické herecké výkony, z nichž mě nejvíce zaujala postava R. Liotty. Ostatní herci hráli také velice dobře. E. Redmayne mi není příliš sympatický, nicméně do tohoto filmu se hodil velice dobře. Příběh F. Whitakera byl trochu mimo ostatních postav, takže se domnívám, že tam byl zapasován jako kdyby navíc, aby prostě film nebyl jaksi neúplný. Závěrem tedy: myslím si, že to není špatný film a když si člověk chce vychutnávat herecké výkony, tento film může být pozvánkou. (02.03.2011)

Nádej je asi to správne slovo, ktoré vystihuje tento mozaikovitý príbeh. Nádej na zmenu k lepšiemu, nádej na vyrovnanie sa so svojimi chybami a nádej na odpustenie a lásku. Obsahová, myšlienková stránka filmu je veľmi dobrá, príbeh má čo ponúknuť. Len forma bola na mňa trochu pomalá, akoby zasnená a bez energie či atmosferického náboja. Platí to hlavne pre prvú polovicu, potom sa to v tomto smere zlepšilo a ja som si na tempo postupne zvykol. Ide o takú hodnotnú jednohubku, ktorá je ale trochu zasnená a komótna, preto snímok nemusí sadnúť každému . 70/100 (16.06.2014)

Z dnešního pohledu hvězdně nabité drama, které mi hodně připomínalo knihu Čáry od Rjú Murakamiho. Jde totiž taky o příběhy lidí na okraji společnosti, jejichž osudy se vzájemně ovlivňují. A nutno říct, že stejně jako v Murakamiho knize, i zde z toho sálá deprese na sto honů hlavně díky výborně budované atmosféře nočního města za pomocí kamery, barevné palety i hudebního doprovodu. Původně jsem film začal sledovat tak trochu namátkově, neb jsem po delší době chtěl vidět něco s nedávno zesnulým Liottou, nicméně ve výsledku na mě film udělal větší dojem, než jsem předpokládal. Jessica Biel je mimochodem excelentní. (28.05.2022)

Po ceněných mozaikách lidských osudů Alejandra Gonzálese Inarritu (Amores Perros, 21 gramů, Babel) a P.T. Andersona (Boogie Nights, Magnolia), zdá se, by si každý chtěl natočit podobný film. On ovšem koncept vyprávění o tragických životech, které se v závěru osudově protnou, až nezdravě nabádá k vykonstruovanosti. Paulu Haggisovi to se snímkem Crash ještě vyšlo, avšak film To, co dýchám Jeihoa Lee byl pro svou prvoplánovost už jen otravným blábolem. Powder Blue spadá právě do kategorie těchto filmů, avšak opusům pánů Andersona a Inarritua se ani na moment nevyrovná. Největší problém filmu tkví v tom, že při tvoření jednotlivých příběhů se evidentně až moc tlačilo na pilu, následkem čehož jsou jednotlivé osudy méně uvěřitelné, což jim zákonitě ubírá na působivosti. Jedním příkladem za všechny budiž linie mladé dívky, která má smrtelně nemocného syna, kvůli finančním problémům musí pracovat jako striptérka, není si schopná najít trvalejší vztah a otec, o kterém si myslí, že je mrtvý, byl zrovna propuštěn z vězení. Upřímně, takové drama by položilo i Annu Frankovou a z celého filmu je cítit, jak se tvůrci horoucně snaží diváka emocionálně umlátit neustálým přívalem dílčích dramat, přičemž ani jedno z nich není prezentováno dostatečně uspokojivě. Kvantita bez ohledu na dílčí kvality, to je, oč tu běží. Ještě že se jednotlivých rolí chopili talentovaní herci v čele s neprávem přehlíženým Rayem Liottou, klasicky výborným Forestem Whitakerem a nadějným Eddiem Redmaynem. Dokonce i ta Jessica Biel se zde snad poprvé projevila jakožto vyzrálá herečka a tím opravdu nenarážím jen na tu pověstnou scénu, kdy odhalí své přednosti (ta scéna ale na rozdíl od zbytku ale ještě nestačila vyšumět). Veškeré dobré úmysly jsou ale dokonale pohřbeny v samotném závěru, kdy se celé vyprávění nesmyslně odkloní do spiritualistické roviny. Snaha o dojemnou poetičnost se pak ošklivě zvrhne v povrchní citové vydírání, které je pro mě osobně už za hranicí snesitelného kýče. (14.07.2010)