Čekání na zázrak

Přibrzdit nebo uspíšit ten pád? Komu by se chtělo kráčet sešlapaným osudem, po černých nitkách...Světlo života se míhá před očima. Polapila nás zrádná existenční zář - ten masožravý květ, který vyčnívá. Jsme otisky pouhopouhé iluze v době temna, v davu "lepší společnosti" opuštěné, marné, zbytečné...Mžitky modré, červené, nebe se proměnilo, odvrátilo svou tvář. Vychrstni na nás poctivé slzy noční oblohy. Noc - ta dáma v černém oblékla svůj tmavý háv, odevzdej jí do dlaní svůj "ubrečený" šat. Stůněme beznadějí, toneme v zoufalství, v citovém prohloubení. Sami osamělí po krajích levného vyproštění...Takový je život. Tak může vaše tělo i duši mást, pohltit, rozdrtit. Přikryj tu utýranou nahotu bytí, zachraň zuboženou krásu v objetí. Střádej si své čtyřlístky pro štěstí na později, získej oporu v lásce k tomu, kdo chce být po tvém boku. S nadějí vyplň pozadí vlastní identity. Nech ji volně plynout a zrcadlit. Věř v lepší časy, mohou tě obklopit. (02.08.2015)

Po ceněných mozaikách lidských osudů Alejandra Gonzálese Inarritu (Amores Perros, 21 gramů, Babel) a P.T. Andersona (Boogie Nights, Magnolia), zdá se, by si každý chtěl natočit podobný film. On ovšem koncept vyprávění o tragických životech, které se v závěru osudově protnou, až nezdravě nabádá k vykonstruovanosti. Paulu Haggisovi to se snímkem Crash ještě vyšlo, avšak film To, co dýchám Jeihoa Lee byl pro svou prvoplánovost už jen otravným blábolem. Powder Blue spadá právě do kategorie těchto filmů, avšak opusům pánů Andersona a Inarritua se ani na moment nevyrovná. Největší problém filmu tkví v tom, že při tvoření jednotlivých příběhů se evidentně až moc tlačilo na pilu, následkem čehož jsou jednotlivé osudy méně uvěřitelné, což jim zákonitě ubírá na působivosti. Jedním příkladem za všechny budiž linie mladé dívky, která má smrtelně nemocného syna, kvůli finančním problémům musí pracovat jako striptérka, není si schopná najít trvalejší vztah a otec, o kterém si myslí, že je mrtvý, byl zrovna propuštěn z vězení. Upřímně, takové drama by položilo i Annu Frankovou a z celého filmu je cítit, jak se tvůrci horoucně snaží diváka emocionálně umlátit neustálým přívalem dílčích dramat, přičemž ani jedno z nich není prezentováno dostatečně uspokojivě. Kvantita bez ohledu na dílčí kvality, to je, oč tu běží. Ještě že se jednotlivých rolí chopili talentovaní herci v čele s neprávem přehlíženým Rayem Liottou, klasicky výborným Forestem Whitakerem a nadějným Eddiem Redmaynem. Dokonce i ta Jessica Biel se zde snad poprvé projevila jakožto vyzrálá herečka a tím opravdu nenarážím jen na tu pověstnou scénu, kdy odhalí své přednosti (ta scéna ale na rozdíl od zbytku ale ještě nestačila vyšumět). Veškeré dobré úmysly jsou ale dokonale pohřbeny v samotném závěru, kdy se celé vyprávění nesmyslně odkloní do spiritualistické roviny. Snaha o dojemnou poetičnost se pak ošklivě zvrhne v povrchní citové vydírání, které je pro mě osobně už za hranicí snesitelného kýče. (14.07.2010)

Jsem si naprosto jist, že nechci vidět své dítě umírat, sedět čtvrtstoletí v base, zabít někoho při autonehodě ani nechat se zastřelit prostitkou s pinďourem. A už vůbec necítím potřebu týrat se sledováním podobných příběhů, neboť pohřbů blízkých mám za sebou již docela dost a ve filmu hledám spíše zábavu či odreagování. Přesto jsem si z dosud nezjištěného důvodu Powder Blue odvážně vrazil do přehrávače a tak jsem zjistil, že tohle není emocionálně ničící forma dramatu, takže jsem si po skončení nemusel ošetřovat žádný nový šrám na duši. Nakonec se musím omluvit Jessice Biel za to, že jsem na ní civěl tak drze, až jí to mohlo být poněkud nepříjemné. (23.11.2012)

Nádej je asi to správne slovo, ktoré vystihuje tento mozaikovitý príbeh. Nádej na zmenu k lepšiemu, nádej na vyrovnanie sa so svojimi chybami a nádej na odpustenie a lásku. Obsahová, myšlienková stránka filmu je veľmi dobrá, príbeh má čo ponúknuť. Len forma bola na mňa trochu pomalá, akoby zasnená a bez energie či atmosferického náboja. Platí to hlavne pre prvú polovicu, potom sa to v tomto smere zlepšilo a ja som si na tempo postupne zvykol. Ide o takú hodnotnú jednohubku, ktorá je ale trochu zasnená a komótna, preto snímok nemusí sadnúť každému . 70/100 (16.06.2014)

Síťový narativ plný zoufalých existencí zasazený do LA, z jehož genia loci nezbylo nic. Nevadí. První polovina je vizuálně podmanivá, ba přímo opojná, a scény v nočním klubu s umírněným herectvím Raye Liotty a Jessicy Biel jsou ve spojení s hudbou Cat Power mimořádné. Pak se děj bohužel stane příliš dovysvětlujícím, kdy to ve scéně odkazující na Wendersův Paříž, Texas musí být už každému jasné. Z patosu mi bylo k závěru na zvracení. (03.08.2015)