Juno

Juno je komedie, která se od začátku až do konce pohybuje v mnohokrát ověřených vodách amerického mainstreamu. V Evropě by podobné téma tvůrci zpracovali buď do podoby osudového dramatu nebo maximálně jako hořkou tragikomedii, Reitman ale natočil příjemný pohodový film o nepříjemných věcech. Pečlivě ulámal všechny potenciální hroty, takže hrdinka, která zjistí osudový průšvih v podobě nechtěného těhotenství, má skvělého chápajícího otce, macechu, která má - světě, div se - porozumění větší než vlastní máma, výbornou kamarádku, které je možné se vždycky svěřit a díky níž není nikdy sama, a konec konců i fajn kluka, se kterým i přes počáteční zádrhel hodlá navázat plnohodnotný vztah. Čím víc o ději uvažuju a podrobuju ho kritické analýze, tím víc zjišťuju, že je po obsahové stránce tak na 3 hvězdičky. Všechny potenciálně nepříjemné konflikty jsou už dopředu zaretušovány. Jen pro příklad, když se Juno rozhodne jít na potrat, nečeká ji skupina rozhořčených, bigotních a nepřátelsky naladěných demonstrantů, jak je to v Americe běžné, ale rozpačitá, komicky vyhlížející spolužačka, která evidentně neprotestuje z vlastní vůle, a celá scéna končí úsměvným dialogem. To, co film povyšuje nad průměr, jsou právě vtipné dialogy a řada hlášek, které vtipně posouvají děj dopředu, a i když už dávno nejsem teenager, myslím, že dobře vystihují pohled náctiletých, a zejména výborný výkon Ellen Page v hlavní roli, která je prostě jako hubatá praštěná puberťačka neodolatelná. Film disponuje navíc velmi dobře poslouchatelnou hudbou a zajímavé jsou už úvodní titulky s využitím animace. I když má tahle komedie řadu slabin, opravdu jsem se pobavil a odcházel z kina s příjemným pocitem, takže s oběma očima zamhouřenýma: 90 % celkového dojmu. (22.10.2008)

Juno je vlastně takový malý milý kotě. Škrábe a kouše jako malá šelma a jako taková mi dělá velkou radost, cítím s ní, fandím jí a nechápu, jak může být Paulie takový trouba, co jenom stojí opodál a bojí se hrábnout pořádně po tom, co mu může přinést štěstí. Jenže jakmile kotě zjihne, schoulí se do klubíčka a všechno se uklidní, jde všechno velmi strmě dolů a Ellen Page, ať jinak válí jakkoliv, nemá ve vážné uplakané poloze moc co hrát. Ta nostalgie dospívání a odlehčená trpkost jsou dokonalé. Ale čistě vážná poloha a překvapivě vlažný závěr si pozitivní dojmy berou s sebou. (01.06.2008)

Byl bych moc rád, kdybych se uměl vyjadřovat stejně jako uživatelka Nathalie, která opět svoji libozvučnou češtinou popisuje veškeré moje vnitřní culení nad punkovými divno-pozerskými filmy jako je právě Juno, jako je 500 days of summer, perks of being a wallflower apod. Je to kalkul? Je to vtíravé? Možná, ale rád bych vás upozornil, že dobrá fungující komedie se musí umět napsat a musí se umět natočit. Tyhle věci se moc spočítat nedaj. (17.03.2021)

Před Lítám v tom vzniklo pouhé V tom, ale pokud je vám šestnáct, lítáte v tom vlastně stejně.. Postava Juno si ke mně dlouho hledala cestu, stejně jako celý Reitmanův zpočátku na efekt vykonstruovaný film o obrácení klasického postupu "zamilování - množení" naruby, ale svou civilností a sarkastickou křehkostí to oba nakonec i přes ten nereálně nasládlý pozitivismus dokázali. Tak jsem přemýšlel, přijít za mnou v šestnácti dcera se stejným outěžkem, odejdu do sklepa upilovat hlaveň brokovnici a na zahradě připravím potenciálnímu zeťákovi jámu k věčnému odpočinku na dědečkovu pozemku.. Ale ne, jen dělám ramena - asi bych se zachoval stejně báječně jako otec Juno v podání J.K. Simmonse. (17.06.2011)

„Ale jemu to aj tak došlo...“ Mamou v šestnástich ma dojalo viac, ale aj keď na konci začala Juno konečne „riešiť svoje veci“ a keď z dvier vypálil nabalený J.K. Simmons smer nemocnica, mal som slzy na krajíčku. Bohužiaľ, JUNO je jeden z mála filmov, ktorý ma dokázal rozplakať, ale pritom „zvyšok filmu“ nebol žiadny zázrak. Hoci je Jason Reitman diabolský talent (kreslené úvodné titulky som si pozeral štyri razy po sebe), krytý producentom Johnom Malkovichom (!), čakal som čosi lepšie resp. EŠTE lepšie. Neviem, či to bolo spôsobené mojimi veľkými očakávaniami, sterilnými hereckými výkonmi (okrem Simmonsa a jeho Allison Janneyovej, ktorí výborne stvárnili „normálnych rodičov“) alebo protivnou a prehnane sarkastickou ústrednou hrdinkou. Nepochybujem, že na svete sú milióny takýchto potvor a ostatne čo by ste čakali od bláznivej nabúchanej tínedžerky (odpustite slovník, ale Juno by to tak povedala). Ale JUNO nie je dokument a stráviť hodinu a pol v spoločnosti protivného dievčaťa nie je nič milé. Pripomínalo mi to bohužiaľ WRESTLERA: strojený pokus Hollywoodu o „špinavú“ nezávislosť, malo to svoje momenty, ale nie veľa. Chcel som JUNO milovať, ale nechala si to pre Bleekera. (27.05.2011)