Zatmění

(1001) V podstatě nevím, jak to slovně vyjádřit, kromě toho, že mě to velmi bolelo. Aniž bych si myslela, že by to byl symptom choroby, jsem v některých situacích silně nonverbální člověk. Antonioni dobře postihuje tu neschopnost jakkoliv to vysvětlit člověku, který to nevycítí sám. V mých očích ho to staví na žebříčku režisérů, kteří rozumí ženám (lidem), na hodně vysokou pozici. Jen pro srovnání, Bergman je na tomto žebříčku hodně nízko. Polanski je někde mezi nimi, ale blíž Antonionimu, nejspíš - respektive hlavně na základě jeho starších filmů. Nad jinými režiséry jsem se v tomto kontextu zatím příliš nezamýšlela. Respektive u některých filmů nemám potřebu zamýšlet se, jak moc tvůrci vlastně rozumí tomu, co ukazují, a jenom mi z toho srdce krvácí. (01.03.2015)

Antonioni tři filmy v řadě jen sleduje smutné lidi, jak spolu "nekomunikují". Asi aby ukázal, jak se nekomunikace stala součástí každodenního světa? Je to možná velmi artové, velmi stylové, ale v první řadě je to lež, umělecká klišé iluze. Sledovat tři filmy nešťastné lidi bez jakékoliv pointy není umělecký obraz reality, ale prvoplánové nic. Z Antonioniho trilogie nejde do našeho života nic vyvodit. Vše je definováno jen nevysvětlenou emocí, která "prostě je". Nepochybuje se o ní a neřeší se, jak se k tomuto stavu dospělo a jak se může vyvinout. Jak znásilňuje série Stmívání pět filmů v řadě slovo "láska", znásilnil Antonioni slovo "odcizení". Podobně ho ukazuje jako pevný bod uprostřed vesmíru, status quo. A uznávám, že třeba o něčem takovém může být někdo přesvědčen, ale věnovat tomu tři filmy a nerozvinout to nad tuhle premisu, to mi nestačí. Jistě že je Antonioni vynikající režisér, takže je zajímavé jeho filmy sledovat, ale nebaví mě o nich až na výjimky přemýšlet. Na druhou stranu se mi minimálně u Zatmění zdá, že Antonioni nechce, abych o čemkoli přemýšlel, ale abych přijal jeho vizi. Já ji neberu. (27.11.2012)

Film je v podstatě o ničem, ale toto nic je fantastickým způsobem natočeno. Hodnocení, které jsem zvolil ovšem není možné brát úplně vážně: zrátka nemám zdání, co k tomuto snímku dodat. Netroufám si dokonce ani říci, zda je dobrý, nebo špatný. Je to ale přesně ten typ dílka, které by před 40 lety bylo označeno za "buržoazně objektivistické", či dokonce "nihilisticky formalistické". Ano: nikoliv obsah, ale forma - to je, oč tu běží! (28.03.2006)

Spomínam si, akou veľkou témou bolo v šesťdesiatych rokoch odcudzenie. Niet divu, že táto téma neušla pozornosti veľkých filmárov tej doby. Michelangelo Antonioni so svojou dvornou herečkou Monicou Vitti, posilnenou Alainom Delonom v úlohe dravého burziána mal všetky predpoklady potrebné na vytvorenie silného filmu. Napomáhalo mu aj to, že Zatmenie je poslednou časťou jeho voľnej trilógie. Napriek tomu v hodnotení ostávam u spomienkových troch hviezdičiek, pretože film už nebol pre mňa prekvapením, ako v dobe svojho vzniku a pri súčasnej projekcii už pôvodný chlad z filmu vial aj opačným smerom. A filmom, ktoré ma nenadchnú nemôžem dať viac hviezdičiek. (24.07.2013)

Tak jsem asi konečně pochopila Antonioniho. Vždycky mě na něm hrozně štvala ta zbytečná rozvláčnost tempa nebo jsem vůbec nechápala účelnost některých scén. Tady to konečně zabralo. Vůbec nejzajímavěji působila pasáž z burzy - na jednu stranu hektičnost a chaos makléřů, na druhé straně dlouhé záběry, kompozice a prakticky neexistence jakékoliv dějové linky nebo třeba pouhého času. Při závěrečném leporelu momentek usínajícího města mi to najednou došlo: je třeba přistoupit na hru, zvolnit tep a jen se nechat unášet plynoucími dlouhými obrazy. (16.02.2011)