Zatmění

Och, konečně po dlouhé době ČT2 odvysílala nějaký film v původním znění s titulky. A jaký film! Takové už se dnes netočí. Při sledování ZATMĚNÍ jsem se opět ujistil, že Michelangelo Antonioni byl tvůrce mému srdci blízký a jeho filmy jsou něco neuvěřitelného. Ta čistota filmařského výrazu, ta promyšlenost každého záběru! Kontrast hrdinčina nitra s bláznivým moderním světem (scény z burzy patří asi k tomu nejšílenějšímu, co jsem kdy ve filmu viděl) je zde mimořádně působivý, a nechává film vygradovat do fantastického dlouhého závěru beze slov. Příležitostné vysílání podobných skvostů je jediným důvodem, proč má dnes ještě smysl mít doma telku. (13.05.2014)

Vizím "first world problems" o něco mladšího a o něco populárnějšího soukmenovce, totiž Felliniho, je ta Antonioniho beze sporu nadřazena. Sladký život v pasivním a nespasitelném světě představil hrdiny agresivní, žijící mimo jeho zákonitosti, bez toho aby ukázal, jak těchto vlastností v tak nelibém prostředí nabyli. Jestli se domníval, že takřka tříhodinová freska získá atraktivnější, publiku přístupnější kontury, zmýlil se, alespoň u mě. To Antonioni, se svým daleko méně populistickým pohledem, umísťuje do společensky a ideově vyprázdněné Itálie postavy ne nepodobné samotné hierarchii, v níž žijí. Bezútěšná atmosféra nevyplývá z výstřednosti a hysterie postav, ale z prostorných bytů, širokých ulic a hlučné burzy, kde zoufalci hledají poslední naději pro své osobní materiální světy. ___ Nějakou dobu jsem podezíral Antonioniho z lenosti, protože neukazuje příčinu, jen důsledek (pár nacházíme v prvních minutách už v rozkladu), jenže on mi přichystal milé překvapení - celý proces opětovného zamilování od flirtu až po hlubokou lásku. A ohromně silné a paradoxně i hutné finále. (24.08.2012)

To jsou ty "bezvadné" filmy, které formovaly celé generace. Na počátku hlavní hrdinka prohlásí: "Nevim." a vyřešeno. Těžko soudit co tehdy bylo rozhodující, tedy kromě partnerství s Antonionim, že. Je to tak prosté, povýšit nerozhodnost na umění. Hlavně, když to má formu. Ale tak za tu legraci na burze a recyklovaný herecký výkon nevýkon Delona, bych to viděla na průměr. Nicméně to poslední, čeho v životě chci dosáhnout, je prožít celou tetralogii. (08.06.2017)

Asi chápu, co chtěl Antonioni svým filmem vyjádřit a jaké pocity v divákovi vyvolat, ale příliš mě to neoslovuje. Ani jedné ze dvou hlavních postav nevěřím, jejich chování i myšlenkové pochody jsou mi cizí, jsou neživotné, umělé, jakoby bezduché, jsou to vlastně jen šablony, kterými tvůrce mluví, pomocí kterých chce něco sdělit... Přitom postavy Moreau a Mastroianniho z režisérova předchozího filmu ke mně promlouvaly, byly mi blízké a věřil jsem jim, nevím čím to je. Kontrast a posléze nepravděpodobné a křečovité spojení mezi dějovou rovinou s Monicou Vitti a rovinou s mladým burzovním ometákem Alainem Delonem mě zdaleka nebaví tolik, jako čistokrevná melancholie Antonionihoho předchozího La notte. Ale hodně na mě působí konec, posledních deset patnáct minut mi bohatě vynahrazuje předchozí nezáživnost. (02.02.2015)

Ta poslední čtvrthodina, to bylo něco úžasného, kdyby tvůrci pojali celý film přesně v tomto duchu, bylo by mé dilema o hodnocení zcela opačné. Nakonec jsem ovšem našel řešení a není v tom jen povedený závěr. Celkově skvěle nasnímaný obraz vnitřního světa ženy, jež náhle začala naslouchat pouze svému srdci v bizarním, nelítostném prostředí světa finančního a materiálního, byl pro mě nadprůměrně dobrý, i když začátek lehce vázne a scény z burzy byly, dle mého, zbytečně zdlouhavé, chvílemi dokonce nezáživné. Nicméně Vittoria a její vnímání okolí má v sobě krásný nádech svobody, navzdory citové odcizenosti rodinné i milenecké, což ovšem může být ten pravý impuls se zastavit a pokusit se na potemnělém nebi zahlédnout záblesk slunečního svitu. (26.11.2017)