Katyň

Nejlepší odpovědí na dotaz, nakolik a zda vůbec se Wajdovi podařilo vyrovnat s tragickým osobním příběhem své rodiny, který je současně nesporně nejtemnějším místem v nesnadné novodobé historii polsko-ruských vztahů i mrazivou obžalobou nejbestiálnějšího zločinu evropského stalinistického komunismu, je tiché, mlčící kino, jehož hlediště bezhlese sleduje jak závěrečné sekvence umělecké i historické rekonstrukce katyňského zločinu, tak dlouhou řadu titulků, která na ni navazuje. I poté rozcházející se lidé mlčí. Mají proč. Od úvodních záběrů a obrazů líčících sovětské vpadnutí do zad krvácející rzeczypospolité přes tragické rozžehnání jednoho z důstojníků s jeho rodinou krátce před odjezdem ruského zajateckého vlaku přes důkladně sestavenou paralelní skládačku záběrů z německé okupace i prvních zážitků zajatých polských důstojníků, která se láme třiačtyřicátým rokem a německým objevem katyňských zločinů, se divák nenudí. Tím spíš, přechází-li z okamžiku na okamžik do Polska druhé poloviny čtyřicátých let (ten muž na zdi různých komunistických policejních kanceláří je hlavní architekt polských padesátých let Boleslaw Bierut, hrůzná obdoba našeho neméně krvavého Klementa Gottwalda) se zbytky doznívajícího protikomunistického odboje a posléze nedálým překlopením celé kompozice do působivé, mrazivé rekonstrukce jednoho z kamínků hrůzné mozaiky nesmyslného zločinu, jehož sadistická racionálně prováděná iracionálnost se minimálně vyrovná nejhnusnějším nacistickým excesům. Ze srovnání obou totalit o něco lépe přesto vychází ta ruská (zajímavý výstup se sovětským kapitánem, který jako záchranné gesto nabízí svou ruku jedné z žen polských důstojníků a neváhá ji skrýt před dotírající NKVD). Wajda, který tyto události prožil na rozmezí chlapectví, jinošství a sotva pučící dospělosti, je ve svém výrazu cudně uměřený, záměrně staví do popředí až chirurgicky neúčastnou rukou strohá fakta, v jejichž pozadí cítíme jeho vzpomínku i neúnavný letitý vlastní sběr vzpomínek, památek i dalších fakt. Vynikající kamera (v paměti mi utkvěl záběr na klášter nebo sobor, změněný na zajatecký tábor pro stovky polských důstojníků v novoroční či vánoční noci v prosinci 1939), pracující stejně dobře i s detailem včetně akčních scén útěků a střelby, jen podtrhuje a zvýrazňuje hrůzný průběh strašných událostí. Pro mě neznámí polští herci odvádějí bez výjimky špičkové umělecké výkony (platí to i pro představitele mistrně vedených dětských postav). Mistrovská je i hudba evokující hudební doprovod kostelních mší či jiných církevních skladeb nebo hudebních doprovodů. Nerozumím jednomu: proč je KATYŇ přijímána i posuzována stejně tak na Západě, jako na Východě (film úrovní svého zpracování i atraktivností a podnětností námětu má jasně oskarovou úroveň) tak kontroverzně. Wajda do KATYNĚ totiž vložil sebe sama, své nejistoty a pochybnosti. Něžně hlazen a oslovován svými diváky vrací jim péči a úctu, kterou mi prokazují, tím nejlepším možným způsobem: neméně silnou vlastní citovou oddaností námětu, dílu i jeho nadčasovému všelidskému rozměru a poselství, jež se s ním pojí. KATYŇ je nesporným vrcholem víc než početné filmografie tohoto světově proslulého režiséra autorského hraného filmu. (29.09.2008) (méně) (více)