Hodina klavíru

Bolek Polívka jako člověk, který pitím přišel o všechno a hlavně svou ženu. Ve dvojici  s Pavlem Liškou se snaží vrátit zpátky do života, normálního a nepít. Vilma Cibulková jako manželka, co již vztah vzdala a našla si nového partnera a Pavel Liška co by bratr Kláry Melíškové, která zde hraje opravdu velmi zlou a přísnou paní, která to umí bratrovi všechno na rovinu říct až je člověku úzko. (05.03.2022)

Tento snímek má podobný problém jako snímek "Jak se krotí krokodýli". U obou dvou filmů jejich předchudci vznikli v době minulé. Od té doby uběhlo mnoho let. U obou dvou jmenovaných se bohužel nezačla "trojka" točit. U filmu, Jak vytrhnout velerybě stoličku, potažmo Jak dostat tatínka do polepšovny, mezitém zestárl Tomáš Holý, a ač byl scénář na světě už to nestačil natočit. U Tažných ptáků či Ikarova pádu bohužel zemřel Vladimír Menšík a už to taky nestačil natočit. Mezitím se změnila doba, lidi jinak komunikují, máme jiné prostředky atp, a původní scénář se přepracoval pro jiné představitele. Polívka s Liškou mohou hrát jako Bozi, ale nemohou nikdy nahradit "Menču" a "Bróďu". Ač to může fungovat jako samostatnž film, bohužel dojde vždy k srovnání. Ale narozdíl od výše zmíněných "Jak se krotí krokodýli" vyšel tento snímek se ctí a duchem původních filmů. Já vím, že je nemístné srovnávat Hubače s Poledňákovou. Ale musel jsem to zmínit s jistou podobnosté osudů těchto příběhů. (28.12.2013)

Navázat tam, kde skončil velikán Menšík, je umělecká sebevražda. Filmem probleskuje vynikající scénář Jiřího Hubače, nicméně i ten se musel přepracovat pro soudobé účely režiséra Zelenky. Herci tlačí na pilu, příběh uz postrádá vnitřní hloubku svých starších souputníků a ze všeho je cítit jakási podvědomá vyprázdněnost. Jestliže se nemá do stejné řeky vstupovat dvakrát, napotřetí už vůbec ne. Voda je kalná a odnesla s sebou všechno dobré, co do ní kdy bylo vloženo. V případě Hodiny klavíru je tomu bezesporu tak. (11.07.2010)

Zřejmě pokus vrátit časy výborných ikarových pádů, tažných ptáků a dobrých holubů... bohužel značně neúspěšný, zejména vinou opravdu předvidatelně a tezovitě vedeného scénáře, kterému absolutně chybí silné konflikty a uvěřitelné postavy. Takže obě hlavní hvězdy hrají to, na co jsou zvyklé, Liška idiota se zlatým srdcem a Polívka nabručeného, ale v jádru dobrého člověka. Některé výroky mají v sobě tolik prvoplánovosti, že mě mimoděk rozesmály a katarzní momenty příběhu byly ploché a nedůvěryhodné. Naprosto chyběla šťáva a tragika těch starých "detoxikačních" šlágrů s Menšíkem a spol., dojem autenticity a bezprostřednosti... navíc milé a humorné momenty mě nijak nezaujaly. Režie Zdeňka Zelenky tomu svojí šedí také rozhodně na kráse nepřidá. (24.09.2007)

Jiří Hubač se v Hodině klavíru tématu "problémy umělce s alkoholem" nevěnuje poprvé. Ačkoliv jde o samostatný film, v podstatě volně navazuje na Hubačovy inscenace Ikarův pád a Tažní ptáci s Vladimírem Menšíkem v režii Františka Filipa. Ikarův pád vyprávěl o odhodlávání se k léčbě a Tažní ptáci se soustředili právě na pobyt v léčebně - tyto fáze Hodina klavíru shrnuje ještě před úvodními titulky. Na malém prostoru tu jsou stručně, leč výstižně vystihnuty charaktery všech hlavních postav příběhu - tedy Františka Stáry, jeho ženy, syna a spolupacienta Edy Mandíka. Postavy Bolka Polívky (Stára) a Pavla Lišky (Mandík) jsou krásně napsané a herci opravdu mají co hrát (což v případě českých - nejen televizních - filmů bohužel zdaleka vždy neplatí). Nedá se to ovšem moc říci o vedlejších postavách, ty jsou většinou jen lehce načrtnuty - ale třeba Jan Budař dokázal i přesto zazářit. Co se týče příběhu: pan Hubač si místy až příliš zjednodušoval práci (uklízečka na ZUŠ a následné Stárovo vyhození, půjčení peněz Mandíkovi) a i díky tomu nepůsobí film moc věrohodně a autenticky, vyznívá až příliš tradičně. Snad je to tím, že jeho základ byl napsán už někdy před dvaceti lety. Ačkoliv jsou kulisy a kostýmy současné, jen těžko si lze představit, že by se v současném světě události seběhly a lidé ve filmu mluvili vždy přesně takhle. Přitom u jiných Hubačových příběhů jsem pocit nepřirozeného chování lidí neměl - naopak! Nekřivděme však scénáristovi, na vině je z velké části režisér - je znát, že Zdeněk Zelenka nemá s příběhy ze současnosti zkušenosti. Místo, aby jistou neautenticitu scénáře zahladil, naopak ji ještě zvýrazňuje – např. řidiči kamiónů hrající karty o peníze vypadají spíše jak piráti v krčmě, které pouze někdo oblékl do současných kostýmů. Snahu o přiblížení kino filmům poznáme hlavně díky častému použití kamerových nájezdů. Sice nejsou zcela dokonalé a obraz se při nich místy až příliš zatřese, ale film rozhodně vylepšují. Horší jsou pokusy o větší zdramatizování některých scén - nejkřiklavější je vyhození mobilu. Jednak působí zastarale jak z inscenace z 80. let (tehdy se ale samozřejmě rozbíjely jiné věci než mobily :) a navíc je to natočeno, jako kdyby se dělo něco mnohem drastičtějšího a pod koly kamionu neskončil mobil, ale člověk. Jediné opravdové kvality filmu tedy tvoří herecké výkony Boleslava Polívky a Pavla Lišky. Není to málo, ale čekal jsem rozhodně více. (02.10.2007)