Imaginárium Dr. Parnasse

Terry Gilliam jako novodobý Dante Alighieri využívající moderních prostředků k dosažení obdobných pomyslných úrovní, které s mistrně vystavěnou výrazovou formou dokážou zcela diváka vtáhnout. Věčné téma střetů dobra a zla, neukojitelná lidská zvídavost, objevování zrůdnosti v nás, posléze i nevyhnutelného zabřednutí do chaosu a zmaru. T. Gilliam svým osobitým nonkonformním stylem odstranil pomyslné hranice skutečnosti a fantazie, zdařile vykreslil lačnou temnotu i bizarní grotesknost a nastavil neokázalou tvář přetechnizovanému 21. století. Upřednostnil dávno vytěsněné prožitky, jako.. prach cest, tvrdé pryčny na uléhání, hlad… ten věčný hon za obživou. Ale také naprostou volnost a nesvázanost, svěží vánek ve vlasech a noční nebe poseté hvězd.. S tím jde ruku v ruce neochvějná soudržnost, jako významový článek spolku komediantů (jímž se člověk nestává.. s posláním rozdávat radost se již rodí). Tohle vše zažívají Tony Sheperd, Dr. Parnassus, Percy, Anton, Valentina i Mr. Nick, všichni si svůj úděl nosí v sobě navěky..(jak jim závidím). :-)) Imaginarium nelze naplno vstřebat po prvním zhlédnutí a proto si zatím ponechávám malou rezervu 4,5. (28.03.2010)

Překvapivě umírněná Gilliamovina, která se díky Ledgerově skonu krapet zvrhla v něco, co lze vnímat jako poctu jemu jako jednomu z největších herců své generace, blablabla... Osobně to vidím tak, že když měli všichni Tonyové hrát stejnou postavu, tak prostě využili svého umění, aby to tak vypadalo, a ono to tak kupodivu skutečně vypadá;) Jinak je Imaginárium pro Gilliama typicky vizuálně svébytné, má zajímavé herecké obsazení i mimo postavu Tonyho, a správně nadpřirozený příběh, kterému vévodí ďábel Pan Nick a ožralý bůh/prorok Parnassus. Body navíc získává Gilliamově pohádce o síle a moci obrazotvornosti i lolitka Lily Cole (ačkoliv co jsem viděl fotky, je převážná část její přitažlivosti prací maskérů a vizážistů;)), ale postrádal jsem pořád něco, co by mě vtáhlo. Takhle jsem byl celou dobu "venku" a byl si plně vědom toho, že jen sleduju další Gilliamovo dílo - jiné než těch pár, co jsem viděl, zajímavé, ale ve vzájemném srovnání co do významu pro můj život filmového fanouška nejslabší. Dost mi to připomínalo Mirrormask, ale ta mi díky svojí větší vizuální vyhraněnosti přirostla k srdci víc. Takže to bude na nějakých 70%. Jo a kdyby vás zajímalo o čem to je, přečtěte si komentář od Mariuse, napsal to daleko líp než bych to zvládl já. (23.05.2013)

Terryho Gilliama opět dostihla obrovská smůla (smrt Heatha Ledgera), nicméně tentokrát se s ní dokázal poprat a vyřešil to úžasným způsobem. Tak, že z filmu vlastně ani nejde poznat, že využití čtyř herců pro jedinou postavu nebylo úmyslem od začátku. Velkolepé fantazie trochu kazí mizerné vizuální efekty, ale ono je to vlastně asi jedno, protože jde o to, nechat se unést do světa za zrcadlem a třeba si i některé věci představit ve své vlastní hlavě. Nejlepší jsou ale stejně scény s papundeklovými stromky a Parnassovým jevištěm, prostě scény "před zrcadlem", které odkazují na starší Gilliamovské výpravy (o MontyPythonovskému tanci policajtů v sukních nemluvě) a pak samozřejmě herecké výkony - jednak již zmiňovaného kvartetu Heath, Collin, Jude a Johnny a především ďábel Toma Waitse. Terrymu se jednoduše začíná navracet forma a já jen doufám, že se mu konečně podaří natočit toho Dona Quijota. (10.04.2010)

Úspěch se nekoná. Sice největší očekávání nového filmu Terryho Gilliama a poslední herecké role Heatha Ledgera, ale po závěrečných titulcích se z filmu stalo největší zklamání. Příběh jakýsi nemastný a neslaný. Jediné pozitivum byly příběhy za zrcadlem (ve kterých bohužel již Ledger není), které byly krásně vytvořené a "náhradníci" udělali maximum a každý pasoval do své části příběhu. Ještě musím pochválit roztomilou krásu Lily Cole, které to slušelo jak dokonalé panence (tím samozřejmě nemyslím Barbie). Ale to je tak všechno. Tvorba Terryho Gilliama upadá... Možná by měl taky podepsat smlouvu s ďáblem. (22.01.2010)

Na Gilliamových filmech je mi blízká divácká nepodbízivost, která je v případě jeho novinky patrná na celkové náladě i nejednoznačných charakterech postav, ale mám za to, že ta jeho skutečně nejlepší díla uzpůsobují svou formální stránku hlavním hrdinům/hrdinkám (BRAZIL, 12 OPIC, KRAJINA PŘÍLIVU) a pro ozvláštnění vypravěčsky nezdařilé (?) žánrovky bez pořádného napětí není nutné chodit za zrcadlo. Jinými slovy: neustále se zde zdůrazňuje, nakolik je potřebné vyprávění, ale přitom IMAGINÁRIUM DR. PARNASSE, ač jedno z nejsoudržnějších Gilliamových děl, od vyprávění často neposedně ubíhá a obsahuje řadu výpustek na to, aby nás o důležitosti příběhů přesvědčilo. Je tak velice dobré v jednotlivostech, zvláště v případech, kdy se odkazuje na předchozí tvorbu a vstupuje poetika Monty Pythonů či jsou přítomny "gilliamismy" (podrývání autorit), ale celkové vyznění i podání myšlenkového poselství je víc než rozpačité. Přesto jde o nekompromisní film o zkáze a smrti, především ale konci jednoho věku - starých časů, kdy velcí vypravěči s nevídanou představivostí, kteří ovlivňovali chod Země, skončili jako pouliční šarlatáni hrající divadýlko pro pár zájemců. Stále se mezi ty zájemce počítám, ale lepší život - na rozdíl od dvojznačného závěru - nevidím v středostavovské a měšťácké touze po založení rodiny a pořízení dětí. (28.01.2010)