Invictus: Neporažený

Invictus je pohledem do života a soukromí jihoafrického prezidenta Nelsona Mandely. Za jeho vlády se v JAR pořádalo mistrovství světa v rugby a Mandela, jako velký fanoušek tohoto sportu, sjednotil celou zemi i reprezentační tým a všichni táhli za jedním společným snem. Eastwood, jako režisér, film opět zvládl na jedničku. Morgan Freeman je snad jediná možná volba na představitele hlavní role a navíc starý Clintův přítel, takže obsazení Mandely bylo jasné ihned. Matt Damon, coby kapitán národního rugbyového týmu, byl také výborný, podal civilní a uvěřitelný výkon. Jeho projev byl přesvědčivý. Režii není třeba jmenovat, to je v posledních letech samozřejmostí a zde to mistr Eastwood opět předvádí. Z každého záběru je cítit (hlavně při utkáních), kdo že to sedí na režisérské židli. Hudba - rozhodně povedená (Kyle Eastwood), u některých scén správně doplněná o africké rytmy. Invictus je pozoruhodný, politicko - sportovní film o jednom naprosto mimořádném člověku, který navždy změnil svou zem, i kus celého kontinentu. (31.12.2010)

O ragby se zajímám asi stejně jako o JAR, sportovní dramata nepatří mezi můj šálek čaje a přesto mě Clint dokázal strhnout. Dokonce ve mě vyvolal vzpomínky na jiný rok a jiný sport. Morgan Freeman vynikající (kéž by všichni prezidenti vyzařovali takový klid a jistotu), Matt Damon nabouchaný jako snad ještě nikdy. Opravdu povedené. (02.10.2010)

Clinte, sakra, tohleto jsi dělat neměl. Invictus na mne působí dojmem, že se pan režisér poté, co Akademie loni přehlédla jeho úžasné, osobité a nekorektní Gran Torino, naštval a rozhodl se natočit přesný opak - líbivý, pateteický, nemastný a neslaný film. Na Oscarech možná uspěje, ale fanoušky tak akorát zklame. Všichni se objímají a usmívají, Mandela buď kyne rukou davům anebo předává svá moudra. Neuvěřitelně předvídatelný, nezajímavý a zapomenutíhodný snímek. Stejně jako jsem loni doufal, že Gran Torino nějakého Oscara získá, tak letos si přeju, aby tenhle kalkul skončil v propadlišti dějin. Tři hvězdy za provedení a podobné věci... ale palec rozhodně dolu. (27.12.2009)

„A kedy mieni oddychovať?“ – „Hovorí, že oddychoval v base.“ Zo začiatku fajn ("Toto už som raz počul a ani vtedy mi to nepripadalo vtipné.“) a dojímal (ak strávite takmer 30 rokov v cele dva krát dva metre, asi máte na myšlienky o odpúšťaní právo), druhú hodinu som sa začal nudiť. Stále sa vyskytli milé/silné okamihy, ale začalo ich ubúdať a pribúdali slabšie scény zo štadióna. Druhý raz už tento film nechcem vidieť. (27.05.2011)

Zvláštní jeví se na pohled symbióza politického dramatu se sportovním filmem a přesto se Eastwoodovi podařilo důstojné spojení obého. Prostor mezi sportem a politikou především líčí osobnost Nelsona Mandely jako politika obrovské mravní síly, jehož hlavním tužbou je stmelení národa rozeštvaného apartheidem a obavami z věcí příštích. Člověka spravedlivého, který nehledá mstu, ale porozumění. Člověka, který věří, že i sportovní vítězství může pomoci zklidnění napjaté vnitropolitické situace. Nu, zde je snad film (nikoliv zřejmě skutečný Mandela) naivní až příliš - nevěřím na přetrvání pout, které vytvořilo něco tak prchavého jako zlatá medaile. Naivní je zřejmě uvědoměle, jak lze tušit např. z občas zabíraných novinových titulků ("Kriminalita v JAR stoupá"), což mé protesty samozřejmě zmenšuje. Druhé ohnisko filmu leží v samotném rugby a i přes autentickou historicitu mi tato složka film kazí. Klasická cesta outsidera na vrchol, byť se skutečně odehrála, je tu vyzdůrazňována pro mě přehnanými prostředky: mýtizací finálového soupeře a přetaženou počáteční kritikou týmu (hlavní kritik plive jed jak kobra). Okoukané mi připadají scény líčení sportovního ducha a jeho posilování. Snad se tu negativně projevuje i moje averze k vrcholovému sportu jako takovému. Svým způsobem je to vlastně malý zázrak, že uděluji sportovnímu filmu silné ***. To se neděje často. (29.03.2010)