Paříž

Kamera, střih, hudba, to vše už během prvních minut dává jasně najevo, že tohle je francouzský film. Se všemi svými klady, ale bohužel také zápory. Přes poněkud disharmonický střih je to poklidná, pro někoho možná až utahaná a nezajímavá koláž banálních osudů, které mají sdělit, že v Paříži žijí lidé, kteří všichni mají nějaké ty trable. Nejčastěji srdeční. Někteří doslova, jiní v přeneseném smyslu toho slova, což znamená že milují někoho kdo je nemiluje, jsou milování někým koho nemilují, nebo naopak nejsou milováni i když by chtěli nebo nemilují a tváří se, že nechtějí, byť v koutku srdce vlastně chtějí. A i když je to tak v každém koutu světa, tak Paříž je Paříž a tam je to vždycky něco extra. Je to chápavě lidské, pomalé, poklidné a občas až melancholické, na druhou stranu to bohužel nedrží tak pohromadě jak asi mělo. Některé postavy jsou odbyté, některé naznačené motivy se cestou ztrácejí (bohužel ty nejslibnější), místy je to poněkud křečovité, a taky uspěchané, protože na pořádné vykreslení není čas ani prostor. Některé scény a motivy jsou zcela zbytečné a postradatelné (například celá ta podivná a zdlouhavá exkurze po skladech, která je ve výsledku o ničem), jiné pro změnu nedotažené a přestože by zasloužily mnohem víc prostoru nedostanou ho, takže působí jako zahozená a promarněné šance. Přes všechny zápory ovšem nakonec lehce nadprůměrné, zejména pro milovnáky Paříže a specifik francouzské kinematografie. (17.02.2017)

Ne, tohle ne. Že Klapisch neumí vyprávět příběh, to už všichni víme. A jestli jsem dal Možná 3 hvězdičky, Erasmu dvě, tak tady nemůžu než dát jednu. Viděl někdo třeba Červený balónek? Nebo Můj strýček? Paříž mám rád, ale co za paskvil z ní zůstalo v tomto filmu, to jako když se člověk dívá na sice nádherné a úžasně barevné fotky v National Geographic, ale ten život za nimi, ta bída, není vidět.Asi jako v Bradburyho povídce Slunce a stín. Tahle Paříž v tomhle filmu jsou jen neživotné kulisy a v nich se odehrává cosi, co ani děj nemá, ani náladu. (07.04.2011)

Že by "V Bruggách" po francouzsku? Ne, to určitě ne :-) Paříž je dalším filmem do počtu, kde se prolínají mozaiky lidí a jejich životních příběhů, které nám jsou v tomhle případě naservírovány opravdu senzitivně s citlivými hereckými výkony. Je to možná trošku zdlouhavé a místy nedotažené, ale pokud milujete Paříž a máte rádi tenhle žánr, určitě se vám to bude líbít. (18.10.2008)

Paříž Cédrica Klapische je multifunkční film a nelze ho v žádném případě zatracovat pro jeho melancholické vyznání osudové lásky. S pochopením si prohlíží jednotlivce v jejich pádech, snech, očekáváních, vzestupech i znovunalezených příchutích života. S citem se dotýká niter, rozohňuje je, škádlí, chlácholí i odhazuje. Směsice je pestrobarevná, nevyhýbá se životním outsiderům, ani přízemnosti elit. V ulicích se valí vůně života, lásek, zklamání, chtíče, radosti, trápení i smrti. Život není statista, ale ne každý ho dokáže využít ve svůj prospěch. Pozorovatelem je tanečník Pierre (zajímavý Romain Duris), paralyzovaný neblahou zprávou o možném konci vnitřního světa. Natahuje třesoucí se prsty a na chvíli se života zachytí s opravdovou vášní. Hlavní ženskou postavou je šarmantní Élise (dobrá Juliette Binoche), Pierrova starší sestra a energie zbavená sociální pracovnice. Osamělost je nejtěžší nemocí. Nejrozpolcenější postavou je Roland Verneuil (vynikající Fabrice Luchini), historik a znalec Paříže s rozdrásanou duší. Nanebevzetí ukončuje rozpad, krize středního věku má i nevhodné metody a ukojení chtíče je jen chvilkové. Výraznou postavou je Jean (zajímavý Albert Dupontel), trhovec se zeleninou a ovocem je ztracen mezi minulostí a přítomností. Rozkvétající ženský půvab je vysokoškolská studentka Laetitia (půbabná Mélanie Laurent), bezelstně ochutnávající život ze všech světových stran. Z dalších rolí: rozverná Jeanova bývalá manželka Caroline (zajímavá Julie Ferrier), Rolandův mladší bratr, úspěšný architekt a seriózní manžel Philippe Verneuil (příjemný François Cluzet), stále nespokojeně brblající provozovatelka pekařství (zajímavá Karin Viard), bezstarostný rybí trhovec Franky (Gilles Lellouche), skromná a poctivá začátečnice v pekařství Khadija (příjemná Sabrina Ouazani), atraktivní bývalá Pierrova přítelkyně Diane (šarmantní Olivia Bonamy), vstřícný a unavený psychiatr (zajímavý Maurice Bénichou), sebevědomý Laetitiin přítel Rémy (Joffrey Platel), Philippova manželka v očekávání Mélanie Verneuil (Judith El Zein), doufající africký imigrant Benoît (Kingsley Kum Abang), optimistický televizní moderátor Arthur Delamare (Xavier Robic), či elitářské paničky Victoire (půvabná Annelise Hesme) a Marjolaine (Audrey Marnay). Paříž je tepající město se spletitou sítí osudů míst a jednotlivců. Vše se vzájemně mísí i oddaluje. Vše splašeně utíká i nehybně stojí. Paříž je komplikovaný organismus, jehož orgány tvoří lidé a jejich vnitřní světy. Život v mnoha podobách, kolem dokola přelidněno a přesto každý stojí sám osamocený ve svém boji, úsilí a naději. Chybující, a přesto nezatracující. (12.09.2017)

Spletenec příběhů v příběhu, kde ten první se odpíchne od tanečníka, který už bohužel dotancoval, zjišťuje krutou realitu v podobě nemoci srdce, ale především tápe nad otazníkem kolik mu zbývá času na to sledovat své spoluobčany zpoza okna jeho bytu, protože je to jediná činnost, ve které našel nějaký smysl. Pak je tu jeho sestra, Juliette Binoche, která svou přítomností opět dokazuje sílu svého hereckého potenciálu vkládáného snad do všech svých rolí. Byť hraje, jako kupříkladu zde, obyčejné ženy. Trochu víc bych očekávala od Mélanie Laurent, nicméně vina není na její straně, bohužel jí nebyl dán větší prostor pro rozvoj postavy, přesto se jí podařilo smísit trochu negativního i pozitivního, tím pádem mohla vzejít rozporuplná postava, která by nejednomu vrtala hlavou. Ostatní příběhy, ač podle scénáře kvalitně napsané a určitě mají svá opodstatnění, se vzhledem k délce filmu jakoby táhnou, aby zaplnily to prázdné místo mezi těmi důležitými okamžiky. Celkem vzato, slušné výkony v mimořádných exteriérech, které právě Paříž představuje a která je zároveň tou hlavní představitelkou. (22.01.2012)