Planina v ohni

2 rodiny x 3 generace = X příběhů. V moderní době (a postmoderní o to více) je stále obtížnější najít identitu svého života, už tu nejde o "divadelní" poslání“ Wilhelma Meistera, "sedlácké poslání" Jana Cimbury, ani "tuberářské poslání" Hanse Castorpa. Individuální život se skládá spíš z množiny diskrétních bodů, z nichž každý je obalený nějakým příběhem. A "hořící pláň" je místo, kde do sebe narážejí, kde spolu souloží... Při sledování filmu jsem si připomněl, že jsem nedávno viděl člověka, který vypadal velice podobně jako já před ca. třiceti lety. Chtěl jsem se ho vyptat, abych si ujasnil něco temného a tajemného z oné doby... Jak vidět: Guillermo Arriaga není jen sofistikovaný scénárista, ale i dobrý režisér. (22.06.2016)

Nakonec promarněná šance. Žádná z postav si diváka vyloženě nezíská, což se dříve u filmů scenáristy Guillerma Arriagy rozhodně nestávalo. Opět se nám prolínají osudy několika postav, jenže tentokrát to není taková suverénní jízda. Mnohdy se jede na neutrál, chybí náboj a jakékoliv překvapení, zvrat, které by byly omluvou pro tak pomalu plynoucí film. Potěší několik málo momentů, herci odvádějí jen standard, zatímco talentovaná Jennifer Lawrence přináší velmi slušné emoce a potvrzuje oscarovou nominaci za Winter's Bone. Pointu odtajníme poměrně brzy a to, co jsem vytýkal na začátku, tedy absenci zvratu, pokračuje dál, jen s onou odhalenou pointou, což asi není to pravé ořechové. Navíc usmíření Sylvie, která se utápí v sexu bez lásky, s vlastní dcerou je poměrně zkratkovité, odosobněné, prázdné. A to přitom mělo být asi tím klíčovým, co mělo diváka dostat do kolen. Podobným (rozstříhaným) příběhům by mělo na čas asi odzvonit, protože s nimi v posledních letech přispěchal kdekdo. Jen mírný nadprůměr, který díru do světa neudělá. Chtělo to v mnoha ohledech víc péče a úsilí. (20.03.2011)

Prenášať neveru z rodičov na deti nie je najbežnejší druh romantiky. A ani najšťastnejší, keďže vedie do záhuby citov. Príbeh je tak veľmi depresívny, sledovať pár žien, ktoré od začiatku do konca nevedia, čo chcú. Spojenie dvoch (troch) období je celkom jednoduché, nie je to žiadny Babel, pre Charlize vybrali ozaj schopnú mladšiu verziu. Záverečné zhrnutie a precitnutie je pekné, ale nevynahradí málo výdatný zvyšok filmu. (08.01.2015)

Ďalší vydarený Arriagov scenár, tentokrát si však pod svoje krídla vzal aj réžiu... Asi trištvrťku filmu som rozmýšľal, čo vlastne majú tie dva príbehy spoločné - stále som očakával, že sa niekde prekrížia, no potom tesne pred koncom mi to celé došlo. Bohužiaľ, zhodu mien medzi tými príbehmi som nepostrehol skôr, takže trochu mi takmer celý film unikala pointa (a myslím, že sa to stalo aj mnohým ďalším). Napokon sa ale príbehy pekne previazali a všetko do seba zapadlo. Takýto žáner filmov, kde sa príbehy krížia alebo na seba nadväzujú v inom čase, mám veľmi rád - takže aj Burning Plain celkom zaujalo, obzvlášť pri takom slušnom hereckom obsadení. Navyše aj samotný príbeh bol dosť dramatický, hoci veľmi by ma zaujímalo aj čo sa asi dialo v tom dlhom časovom období, ktoré oba príbeh od seba delilo - ale to už zostáva zrejme len na domýšľavosti samotného diváka. (20.02.2013)

Geniální scénárista „volné“ trilogie (kterou mám hóóódně rád) Amores Perros, 21 gramů a Babel napsal a dokonce i sám zrežíroval další neméně zajímavý, emotivní, podmanivý, ale hlavně lidský a dostatečně uvěřitelně vyznívající příběh. Opět mozaikovité vyprávění je v tomto případě vlastním klíčem k samotnému příběhu – upřímně mě první půle nijak zvlášť nenadchla a bál jsem se, že film bude pokračovat v (do té doby) neopodstatněném duchu zoufalství a prázdnoty svých postav, přičemž pointou bude nějaké neštěstí (třeba hromadná bouračka). Nicméně poté jsem byl opravdu rád, že jsem se mýlil.)) a dostal pointu jako hrom, nad kterou jsem jen nevěřícně kroutil hlavou a uznale pokyvoval scénáristickému umu Guillerma Arriagy. Jediná výtka by se snad týkala režie. Možná to vlastně není ani tak úplně výtka, spíš nutné srovnání Inarrituova režijního přístupu s Arriagovým. Ve zmíněné trilogii (Amores Perros, 21 gramů, Babel – zejména se to týká její prostřední části) dokázal totiž Inarritu především pomocí protřelé kamery a záběrů ze zdánlivě nezajímavých nebo extravagantních úhlů ještě více podtrhnout emotivní a psychologickou hloubku příběhu – v tomto ohledu je Arriaga „pouhým“ režírujícím scénáristou. Na druhou stranu lze považovat Arriagův režijní přístup za příjemně civilní, „čistý“ a se zvoleným tématem vcelku korespondující, leč možná příliš umírněný a ukolíbaný téměř jistým faktem, že o adekvátní emocionální účinek se postará samotný scénář. (26.11.2010)