Philadelphia

Film se odehrává ve většině času přesně tam, kde to nemám rád: v soudní síni. Ale to by nebylo všecko. Celý mi to ještě k tomu přišlo jako reklama na USA a jejich technologickou vyspělost. V devadesátym třetím už tam píšou, jak profíci, na nejnovější IBMka, telefonujou s telefonem, co má anténu až na strop. Ale to by taky nehrálo zase tak zásadní roli. Mě ten film prostě nebavil. Tom Hanks byl uvěřitelnej hlavně díky makeupu a díky práci jiných a viděl jsem zahrát podobné role daleko líp. Možná už se i přestávám divit, proč Sean Penn za Milk dostal Oskara. Ale tady ho dostali oba. Jak tvrdí Kevin Smith: "Pokud hraješ buznu nebo dementa, Oskara máš prakticky jasnýho." Ono na tom něco bude pravdy. Ale popravdě, na tohle já u filmů vůbec nehledím. Tady mě to prostě od začátku do konce skoro vůbec nebavilo, ale zase jsem Hanksovi moc přál, aby mu to u toho soudu prošlo. Ten příběh je totiž krutá realita a fakt, že pár lidí v naší společnosti to má sakra těžký, i přesto, že za to ani moc nemůžou. (24.01.2010)

O tomto filmu jsem se prvně dozvěděla od naší učitelky z práva, která říkala, že je naprosto výborný a já si říkala, že to bude nějaké nezáživné drama ze soudní síně. Po nějaké době pak tento film vysílali v TV, a když jsem si přečetla, jaká je jeho tématika, že tam hraje Tom Hanks a Denzel Washington, tušila jsem, že to bude něco. A bylo. Po celý film se našly scény, kdy jsem měla slzy v očích, i když jsem ani sama nevěděla, proč zrovna v této scéně. Celý film je velmi silný, dechberoucí a smutný. I pod scénami, které Vám přijdou zabarveny lehkým vtipem, se skrývá strach, bolest a slzy. Dokonalá píseň od Bruce Springsteena, Streets of Philadelphia, mně při poslechu vždy dostane svou melancholií. (10.07.2006)

Soudní dramata mají v americkém zábavním průmyslu dlouhou tradici a výsadní postavení. Na Philadelphii je znát, že v době vzniku ji studio považovalo za svým způsobem výkladní skříň a k jejímu natáčení přistupovalo s očekáváním festivalových vavřínů. Tom Hanks byl už tehdy považován za velkou hvězdu a ideálního představitele sympatických klaďasů smýkaných osudem. Téma AIDS v 90. letech hýbalo veřejností, smrt charismatických postav šoubyznysu, k jakým patřil např. Fredie Mercury, byla ještě v čerstvé paměti. V postojích veřejnosti bylo cítit znejistění sexuálně otevřené společnosti, strach z pandemie byl všudypřítomný, obavy z nakažení byly tehdy běžné a promítaly se do nejrůznějších předsudků. V režii Jonathana Demmeho vznikl aktivistický film, který chce přesvědčovat, poučovat, vychovávat a kultivovat, a z přemíry ušlechtilé snahy nakonec vzniká ušlechtilá nuda. V první půli film ještě funguje více méně tak, jak má, v té druhé už sklouzává místy k citovému vydírání a jde s prominutím do háje. Kdo chce vidět výborné drama, které se nevyhýbá kontroverzním momentům, raději si pustí Klub poslední naděje. Tři hvězdičky nechávám jen proto, že s cíli tvůrců sympatizuji. Celkový dojem: 55 %. (28.04.2016)

Ooooooh, to bylo tak smutný. Hlavní postava má smrt na jazyku, ale na truc ještě podá žalobu na svýho zaměstnavatele a následuje soudní proces plnej frází "A pamatujte na to, že jste pod přísahou!!!". Tohle mě fakt strašně rozesmívá, jak ty američani přísahaj na bibli a pak pod tíhou přísahy na sebe vykecaj i to, co neudělali. Navíc mně to bylo úplně jedno, kdo ten soudní spor vyhraje. Já celkem chápu, že někdo se snaží zbavit zaměstnance, kterej má AIDS. Taky bych asi nebyl nadšenej z toho, že můj zaměstnanec je těžce nemocnej a nemůžu se spolehnout na to, jestli mu jeho zdravotní stav umožní druhej den dorazit do práce. Tohle téma mě poněkud minulo. A ten strašnej kýčovitej konec... 166. nejlepší film? To je výsměch. Ještě klika, že to nebyli teplý kovbojové. P.S. To zase budu mít plnou poštu zpráv o tom, že jsem zkurvenej netolerantní homofob a nebo, že sám jsem homosexuál, co se snaží svou orientaci takhle zamaskovat, když dávám filmu o bukvicích tak nízký hodnocení. (15.08.2011)

Je s velkým podivem, že Jonathan Demme po sobě natočil dva výborné snímky a pak se jen babral v průměru. Sice je cítit ten americký nános, i tak je Philadelphia nesmírně silný kus. Jeden prožívá radostné chvíle (narození prvního dítěte), druhého nemoc připravila o vše kromě víry ve spravedlnost. Dva právníci, kteří se sejdou u rutinního případu. A po několika měsících se u soudu setkají znovu, jeden už jako klient. Drama o zaslepenosti systému a jedné „společenské smrti“ je (ač chceme či nikoliv) lehkým kalkulem, je hodně černobílá a jednostranná, ale na druhou stranu s ohledem na rok vzniku velmi odvážná. A výborně odrážející atmosféru doby. Postavy jsou jasně rozdělené na ty hodné a ty zlé, chvílí na patetická vyznání je dostatek. Samozřejmě vyjma skvělého Hankse (první životní role) zaujme i nenásilný přerod Denzela Washingtona, který má naivní představy o homosexuálech a posléze boří zdi xenofobie. Je mi jasné, že ono úsilí o idylickou harmonizaci nebude sedět každému, jako celek tu však máme stále aktuální a působivou látku, která patří k tomu nejlepšímu z první poloviny devadesátých let. (23.12.2014)