Proudy lásky

Onen čirý smutek, který tak krystalicky "vyzařoval" z Ženy pod vlivem, zde dostává jiný odstín. Neboť tentokrát to jsou nikoliv okolnosti, ale jsme to my sami, kdo tento smutek vyvolává. Proudy lásky vnímám jako autorův nejosobnější film a četl jsem ho ve dvou rovinách: je totiž docela možné, že Cassavetes už během vzniku tohoto filmu tušil svou relativně blízkou smrt a rozuměl mu jako svému poslednímu. Několik scén tedy lze (nad)interpretovat jakožto Cassavetesovo loučení s divákem (poslední záběr filmu) nebo s jeho ženou Genou Rowlands (scéna, kde společně tančí před kamerou). A film samozřejmě nepostrádá to typicky cassavetovské tempo napjatější než struna, u kterého máte neustále pocit (a které vás přesvědčuje), že se odehrává něco zcela zásadního. (14.06.2014)

Nakoukávat katalog režijních děl Johna Cassavetese znamená nejprve se obrnit značnou dávkou trpělivosti, ono totiž dostat se na vlnu tvorby tohoto osobitého autora je poměrně velký oříšek. Jeho zcela civilní a přesto naprosto bláznivé počiny nejdou divákovi nikterak naproti. A ačkoliv poslední režisérův ryze autorský počin, Proudy lásky, vznikl pod hlavičkou studia Cannon Group (známého především díky akčním filmům v hlavní roli s macho týpky s krochnama v rukou), rozhodně od něj nečekejte cokoliv odlišného a přístupnějšího. Producenti Golan a Globus se díky Cassavetesovi jen zkrátka chtěli na oko validovat jako tvůrci hodnotného artu. Z řady snímků Johna Cassavetese uvedených v posledních letech v Karlových Varech mě nicméně tenhle chytil asi zatím zdaleka nejvíc. A i tak se zdráhám ho komukoliv hned tak doporučit. [KVIFF 2024] (04.07.2024)

Co bylo účelem filmu? Nic? Já si to myslela. Všechno, co se děje, se děje jenom proto, aby film neskončil. Postavy se chovají, jak se jim to zrovna hodí, bez jakékoliv logiky a důvodu, Gena Rowlands se zase rozvádí (nebo ještě pořád, ve kterých filmech se vlastně nerozvádí?) Dějová linka neexistuje, postavy jsou ploché jak stará žvýkačka na chodníku a na to jsou naroubované jakési občasné filozofické kecy. Celkový dojem: rádoby moudro načmárané nad špinavými záchody na hlavním nádraží v Praze. (16.02.2023)

140-minutová óda na marnivost, flákačství, nezodpovědnost, alkoholizmus a mentální rozháranost, která si hraje na ódu na složitost vztahů a hledání či udržení si lásky v nich. S postavami, které první půlhodinu baví poznávat, pak začnou nudit a nakonec soupeří o post nejotravnějších a nejnesnesitělnějších v historii obecně dobře hodnocených filmů (nechápu!). Zkrátit na polovinu a před závěrečnými titulky je nechat všechny tragicky umřít, by film vytáhlo na 3*. Příběh, jaký bývá například v rukou jemnohumorné černé finské komedie milým a s postavami sympatizujícím, se zde v rukou Cassavetese stává nedokoukatelným. Jiné jeho filmy mám přitom rád. [KVIFF] (06.07.2024)

Z celého filmu bolo cítiť zaujatie Johna Cassavetesa pre vytvárané dielo. Genu Rowlands, s tvárou Slávky Budínovej, som si všimol už v predchádzajúcom filme a zaujala ma aj v tomto. Určite je to výnimočný film, problémom však je, že väčšiu radosť pociťoval pri jeho tvorbe John Cassavetes, než diváci pri projekcii. Je zrejmé, že nebolo s kým sa stotožniť, ale tiež nebolo veľa okamžikov, keď som mohol obdivovať ozajstné filmové umenie. Môj celkový dojem bol, že sledujem film pred zostrihom. (21.05.2012)