Tejút
Mliečna cesta
Milky Way
Milky Way
Režie:
Benedek FliegaufScénář:
Benedek FliegaufKamera:
Gergely PohárnokHudba:
Raptor's KollektívaObsahy(1)
Ti, kteří se domnívali, že svým předchozím filmem Dealer dosáhl jeden z předních režisérů současnosti Benedek Fliegauf nejradikálnější formální podoby své tvorby, mají nyní možnost svou úvahu přehodnotit. Přestože autorův snímek Mléčná dráha disponuje oproti předešlé, bezmála tříhodinové vizuální narkóze pouze poloviční stopáží, jde o opus zcela se vymykající jakýmkoli standardům. Dílo, jehož podtitul zní „ambientní film”, jako by představovalo první bytost nového druhu. Snímek sestává z pouhých deseti (přibližně stejně dlouhých) záběrů, v nichž se kamera ani na okamžik nepohne. Mléčná dráha fascinuje zvukovou stopou, rozepjatou v mantinelech ambientního žánru, jak jej definoval v sedmdesátých letech Brian Eno. Díky své délce a hypnotizujícímu mixu reálných zvuků prostředí a rozličných terénních nahrávek, mají jednotlivé sekvence nepokrytě meditativní rozměr. Fliegaufových deset filmových haiku se hodí jak do archetypálního temna kinosálu, tak na multidisciplinární území moderní galerie. Vítězství tohoto snímku–zenové instalace na letošním festivalu v Locarnu v prestižní sekci „Filmaři dneška” snad svědčí i o tom, že někoho ještě baví objevovat nový kinematografický vesmír. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
Predstavme si že vchádzame do galérie a ako tak prechádzame všemožnými krásnymi aj keď tak trochu gýčovými obrázkami a krajinkami, upúta nás jeden výnimočný. Prázdne biele plátno, rám a v ňom nič, "To bude akýsi zlý vtip" domnievame sa. Keď tu zrazu, pri pohľade naň si začíname niečo všímať. Slabučké krásne ťahy štetcom, ťažko vyditelné. "Malované sú predsa aj všetky ostatné obrazy, podstatne krajšie a jednoznačnejšie." Pravda. Ale možno práve v tom spočíva jeho výnimočnosť. V tej tichej prázdnote, v domýšlaní si zvyšku obrazu a konečnom dojme na diváka a v tom ako zmení pohľad na všetky ostatné obrazy v galérií. Je to pekné, je to škaredé, záleží na tom z akého uhlu sa na to pozrieme, film si totiž užíva divákovu nevedomosť, vlastnú studenú nejednoznačnosť a ide mu koniec koncov najmä o (ne)zmyselnú dokonalosť záberov. Či to má myšlienku, či je myšlienkou možno práve tá absencia myšlienky, netuším. Viem len že ide o melancholický zvláštny šperk, ticho, romanticky a reálne si plynúci celých hypnotických 76 minút, ktorý nám ukazuje možnosti a určité hranice filmového umenia. Vizuálny minimalizmus dotiahnutý najďalej ako je asi vôbec možné. A prečo dávam takejto divnej prázdnote tak vysoké hodnotenie? Pretože milujem keď sa občas ukáže niekto, kto nám predvedie niečo, čo sme tu ešte nevideli, čo tu nie je každý deň. A ešte dodám ako niekto predo mnou že "By to bol úžasný šetrič obrazovky". ()
Obrazové kompozice vsazené do platformy filmu. Tejút v podstatě nevykazuje jediný definiční znak filmu, coby konvenčně chápaného média. Deset záběrů, přičemž každý z nich vytváří vlastní od předchozího záběru autonomní kompozici. Zvolený statický záběr (vodní plocha, louka, bazén, sídliště, překladiště kontejnerů…) neplní funkci ať už jakkoli efektivního pozadí pro dotvoření mizanscény, ale naopak prvek zcela ústřední a dominantní. Lidé nebo věci, které jsou potom vpouštěny na scénu, jako by měli svůj smysl pouze v tomto jediném pohyblivém obrazu. Jejich existence se stává podružná, de facto přestává existovat, jakmile opustí vymezený rám obrazu. Je redukována na estetický prvek v hledí umělce, který doplní prostor a dá mu svým pohybem specifický tvar dynamiky. Kamera dává možnost zachytit samotný vznik obrazu nebo lépe vyjádřeno proces utváření, přičemž samotný proces je v tomto případě to, co je důležité. ()
Perfektní příklad dokonalé kompozice.Velmi orginální pomalý film, který fanoušci prciček a podobných kravin asi nerozchodili.Pro milovníky ambientu povinnost. Po prvních minutách jsem si říkal, že 80 minut bude těžko zkousnutelných, nakonec to bylo tak akorát. :) Škoda, že jsem to neviěl v kině, ale doma. 90% ()
Napriek veku som z času na čas prekvapovaný tým, čo sa chce vydávať za umenie. Pripomína mi to abstraktné maliarstvo, kde svorka snobov s hlboko precíteným a sústredeným výrazom v tvári mudruje nad obrazom, ktorý je tvorený čiernym bodom na bielom poli. Ďakujem, nechcem. Doteraz som prežil bez "ambientného filmu" a verím, že to pôjde tak aj naďalej. ()
Hmmm, proč se mi ten Tejút líbí, když se v něm vůbec nic neděje? Neumím moc dobře odpovědět. V té směsi několika obrazů snímaných naprosto nehybnou kamerou je něco magického. A přitom... Střih je vzácný a slouží jen oddělení rozdílných prostorů, které jsou zabírány. Film je jako výstava uměleckých fotografií, které se náhodou pohybují. Kino se mění v galerii. Rytmus filmu je tak pomalý a relaxační jako posezení v parku, na mezi, na poli, na sídlištní lavičce - kolem procházejí lidé, o nichž nic nevíte. Na člověka má i trochu podobné účinky jako relax v přírodě - nikoliv však stejné, což je dáno především tím, že člověk si při sledování Tejútu pořád uvědomuje, že jde o film, který zřejmě někdo točil s jakýmsi účelem. Je možné, že na ten účel nikdy nepřijde, ale při jeho hledání objevuje drobnosti, které jsou v jiných filmech také přítomny, ale v hektičnosti všeho dění a neustálé nutnosti zasazování do kontextu předchozího nemá šanci je postřehnout a ocenit. První záběr působí na někoho asi sterilně, ale... rozednívá se v něm a kdo ví něco o funkci větrných elektráren si uvědomí, že ta vrtule se točí nějak rychle. Ten záběr je možná zrychlený, což vytváří velmi subtilní kontrast se zbytkem filmu, v němž si plynutí času a pohyby musíme vychutnat takové, jaké opravdu jsou. Pohyby jsou pomalé (kouř z hořícího hnízda) a rychlé (stan unášený větrem), jevy blízké a vzdálené. Někdy dokonce pohyby se vzdáleností zdánlivě ztrácejí svou rychlost, jako lžíce bagru v pozadí bikerské scény. Nejextrémnější "ztrátu rychlosti" pak máme možnost pozorovat skrz celý film: postup dne, který je tvořen zdánlivým velmi pomalým pohybem nebeských těles. Pomalým se ovšem pouze jeví, ve skutečnosti má nejvyšší rychlost ze všech zpodobněných pohybů. Fliegauf nám ostatně v jedné scéně tento "pohyb" zprostředkovává přímo, čímž demonstruje, že volba dlouhoohniskového objektivu nebyla ani trochu náhodnou. Prostor se díky němu a vůbec celkové kompozici obrazu táhne do nekonečna. Přes svou nekonečnost ovšem obraz, stejně jako většina nekonečných množin v matematice, neobsahuje vše, mnohdy v něm právě klíčové dění chybí. Pozornost diváka je tak obracena k prostoru mimo záběr, který je ovšem součástí světa Tejútu. Co se událo mezi ženou s kočárkem a mužem, který kočárek odvezl? To se nikdy nedovíme a není šance rozumně se to domyslet. Něco se ale jistě stalo. Tento příklad je nejzřejmější, ovšem lze jich nalézt i více. Ultimátně jde opět o pohyb nebeských těles. Ale jsou tu i jiné drobnosti. V milostné scéně si spíše než aktu samého všímáte vln, které rytmické pohyby milující se dvojice zdvihají v bazené. Ve scéně s bikery si uvědomíte svou neschopnost zároveň sledovat pracující bagr a cyklistovy skoky. Ale možná jsem takhle neschopný jen já. V souvislosti s "pohybem dne" jsem si zase uvědomil, jak byl Fliegauf milosrdný. Správně měl Tejút trvat několik hodin a ne 75 minut... Nu, užil jsem si nádherné kompozice a leccos si o filmu navymýšlel. Když někdo řekne: "OK, ale v tom že má být hloubka!?" nedokážu už přinést další argumenty a tak jeho postoj zůstává legitimním a nikoliv primitivním. Pokud mi ovšem nepřeje, abych se udávil! () (méně) (více)
Galerie (3)
Reklama