Umění plakat

„Teta Didde mluví o nemoci a má problémy se žvýkáním. Je to nechutný. Máma po ní šálky a talířky vyvařuje ve velkém hrnci. Nechceme něco chytit.“ Člověk by měl skoro chuť označit Umění plakat za tragikomedii, avšak nebylo by to úplně přesné. Práce s humorem je tu totiž docela nezvyklá. Film je silným dramatem, ale přesto je tu nemálo vážných situací odlehčených něčím zábavným, třeba jen detailem. Například takový pohřeb, na kterém otec přednáší emotivní (a ničím vtipnou) řeč, všichni pláčou, ale stačí jediný záběr na hlavní postavu a divák se musí začít celé scéně smát. Stejně tak tomu je u hodně Allanových komentářů (které přerůstají skoro až v odrovnávající hlášky) a snah pomoct otci (i když z nich zároveň někdy trochu a jindy zase dost mrazí). Černý a suchý humor je snímku zkrátka vlastní, což u filmu, který je o zneužívání dětí, docela překvapí (někoho možná i šokuje), ale funguje to právě díky tomu nevinnému dětskému pohledu na svět. Škoda toho občasného zjednodušování a mírné naivity (nezpůsobené ovšem výše zmíněnou optikou), takové scény jako nepozorovaný útěk z jídelny byly docela mimo. Jinak spokojenost a silné 4* navrch. „Myslíš, že brzo umře?“ – „Doufám, že ne.“ – „Ale další pohřeb by se nám hodil.“ (21.11.2014)

Sebelítost sama o sobě je jedna z nejhorších vlastností, kterou můžete dostat do vínku. Ochromuje ducha, pomalu vás odcizuje od okolí a nakonec vás nechá samotné a v očích všech ostatních navždy ponechané jako slabou karikaturu člověka. Citové vydírání tak, jak ho v celé své ohavnosti představuje Umění plakat je jeho nejobludnějším projevem, jaký jsem měl tu příležitost poznat. Nebylo příjemné to sledovat. Postavy můžete litovat, považovat je za oběti čehokoliv, co vás jako omluva momentálně uspokojí, ale spíše je budete nenávidět. Protože snad každý, koho v tomto snímku uvidíte, nese část viny. Za to co udělali nebo za to co neudělali. Nečekejte žádné dramatické scény nebo velké zvraty. Nic není zveličováno, nic tu není pouze na efekt. Kamera jako by byla pouze svědkem všeho toho svinstva. // 65% (09.08.2010)

Kontrast mezi odporným příběhem a lehkou formou jeho vyprávění pro mne znamenal, že jsem se po celou dobu sledování osudů jedné navenek normální rodiny cítil velmi nepříjemně . Ono usmívat se u filmu,který řeší zneužívání dětí není zrovna košer, jenže právě tenhle hořce černý humor,kterým je Umění plakat doslova prodchnuto je pomyslným vrtákem, který se Vám po celou dobu zavrtává hlouběji a hlouběji do srdce a já se díky tomu cítil čím dál nasranější na celý svět, kterému jsou osudy jednotlivců úplně fuk. Film,který vyvolá bouří emocí, byť negativních, se nedá hodnotit jinak než pěti hvězdami, ale je mi z toho smutno.. (07.03.2013)

Už dlouho se mi nestalo, abych při sledování filmu cítil takovou nenávist k jedné z postav. A přitom to může vypadat jako film s poněkud drsnějším humorem (komentáře malého kluka). Jenže ono jde o mnohem víc. Měl jsem toho až po krk, a přesto jsem pořád koukal se skřípajícími zuby a chutí zabíjet. Velmi dobře natočené a zahrané. (26.02.2010)

Už jsem toho viděl moc na to, aby mě podobný věci znechucovaly. Při prvním proslovu na pohřbu mě sice otec málem rozplakal, ale jinak mě ale Umění plakat nechávalo chladným. Začátek je stavěnej na konfrontaci s karikaturami lidí, čímž se má docílit co nejvyhrocenějších situací. A pak, když se příběh věnuje samotný rodině, už jsem se nějak nechytal a nedařilo se mi vcítit do postav, soucítit s nimi nebo jimi opovrhovat. Navíc mě zaráží, jak režisér odstraňuje postavy. Stačí jedno lživý anonymní udání a s postavou už se neuvidíme. Hlavně že to někoho raní a může následovat další vypjatá scéna. Celkově na mě ale snímek působil se svojí atmosférou, hereckými výkony a vizuálním zpracováním víceméně sympaticky. (27.11.2009)