Hlídač č. 47

Filip Renč dal dohromady řemeslně velmi profesionálně zvládnutý film, a k tomu dal skvělou hereckou příležitost Karlu Rodenovi. Ten nezaváhal a jelikož už mám dost "hereckých koncertů" a "životních výkonů", řeknu jen, že se stal nosníkem celého snímku a obdařil diváka zážitkem skvělého herectví. Bude to ode mě ovšem dost nefér, protože nevyzdvihnu emoce cloumající divákem při větě "...jenom ruce si umýt." nebo při samomluvných scénkách určených právě jen pro diváka, a to stejně nebude zdaleka vše, co by se z tohoto zaslouženě Lvem oceněného představení Pana Herce slušelo připomenout. Renč tentokrát vyčaroval skvělou atmosféru, budiž mu za to chvála. A když jsme u chvály, byl by hřích nevzpomenout číhosi Pána, nepozvednout kalich a nepřipít panu kostelníkovi Vladimíra Dlouhého na zdraví a též mu nepogratulovat ke krásně vybroušené zarážce na knížky. Pokud jde o zbytek herecké sestavy, už to tak slavné není. Václav Jiráček sice perfektně zvládá svou úlohu a je divákovi (no dobře, tak mně) sympatický jako program jisté echt české Arbeitspartei, ale bohužel to není výsledek jeho hereckého umu. Lucia Siposová to pak odnáší ze všech nejhůř, až by jí bylo jednomu líto...kdyby opravdu nebyla tak marná. Je to možná smůla, ale obzvláště v konrastu s excelujícím Rodenem vypadá jako Ivan Trojan v ligovém mači za Bohemku. To vás ovšem nesmí od Hlídače odradit - pozitiva velmi výrazně převažují. A i kdyby tomu tak nebylo, stál by film za zhlédnutí kvůli samotnému Josefu Doušovi Karla Rodena. 80% (04.02.2010)

Skvělý výkon Karla Rodena, který z tohoto filmu udělal dramatickou podívanou. Je to zkrátka Pan herec. Díky němu se dokážete naprosto vžít do lidského utrpení, které prožívá hlídač Douša. Krásná hudba také příjemně podbarvila atmosféru. Bohužel, tím výčet pozitiv končí a divákovi už nic víc nenabídne. Takže solidních 70% a to většina je díky Karlovi. (12.09.2010)

Když jsem ten film viděl před lety poprvé, docela se mi líbil, když jsem se ale teď k němu dostal podruhé, úplně jsem se zhrozil, jak je špatný (a potvrdil si tak své přesvědčení, že Renč kromě Requiem pro panenku už nikdy žádný dobrý film nenatočil, a že jeho filmografie jeví kvalitativně sestupnou tendenci, a to celkem rapidně). Radši nedomýšlet, jak scénář naložil s předlohou (Kopta by se asi dost divil), je však zřejmé, že film jde na ruku současným divákům, a servíruje jim přesně ty obrazy, které od takového filmu čekají - Hlídač č. 47 je filmařsky neobyčejně neinvenční, a nevytrhne jediným momentem, v němž by byl nějak osobitý. Obzvláště negativně jsem vnímal to, jak si film v téměř každé scéně vypomáhá emotivní hudbou, aby tak kompenzoval svoji neschopnost vyprávět v obrazech a vyvolat emoce i jinak, než tímto nejjednodušším způsobem. Dojem z filmu u mě nevytáhl ani Karel Roden, který - tím, jak jde z role do role - už se mi docela omrzel, a řadím ho k okoukaným hereckým tvářím českého filmu, které už mě nebaví. Václav Jiráček ovšem vedle tohoto ostříleného barda působí dojmem hereckého ochotníka z Horní Dolní, který své repliky deklamuje s takovým zanícením, že mu skoro není rozumět - velmi nešťastně obsazená postava. Celý film navíc působí nepříjemně laciným dojmem a nezapře svůj původně televizní původ - při jeho sledování se mi v hlavě vybavila spousta jiných - tematicky podobných - českých filmů, kterých si osobně velmi cením a vedle nichž podle mě Renč neobstojí - za sebe prostě nemám problém napsat, že ho nemám rád a že si myslím, že to není dobrý režisér. (07.07.2017)

Píše se rok 1920 a na české straně Krušných hor se píše jeden na první pohled zajímavý příběh. Jenže to by Filip Renč nemohl v některých momentech zklamat. Třeba v otravné doslovnosti, podivně zvolené hudbě nebo ve výběru herců. Zatímco výborní a poctiví Vladimír Dlouhý a Karel Roden coby těžce zkoušený člověk jsou svými zarputilými výkony jednoznačnou ozdobou režisérova asi dosud nejambicióznějšího snímku, další herce nedokáže vyburcovat k zajímavějšímu podání. Přitom Lucia Siposová a Václav Jiráček hrají tak důležité role, důvěru nejen divákovu ale jednoznačně zklamali. Samotné postavy někdy jednají zcela nepochopitelně, což by v celkovém vyznění nemuselo tak vadit, kdyby.. Kdyby Renč dokázal pořádně dramatizovat a poskládat příběh do srozumitelné formy. Nosnost příběhu pak jednoznačně ruší válečné epizodky, kterých měl režisér zřejmě dostatek a chtěl je jakkoliv do příběhu napasovat. Ono celé je to tak trochu nevyvážené. Je sice hezké okouzlovat se padajícími vločkami a nebát se balancování na hraně patosu, jenže to by se nemohlo kašlat na příběh. Nicméně je potřeba zmínit, že právě výborná výtvarná stránka ovládá většinu filmu a veškerá ladění do zimních barev je moc příjemné na oko. (14.09.2010)

Filmová adaptace psychologického románu Josefa Kopty, autora legionářských textů, jejímiž názvy nas trápili u maturity a zbytečně nás od nich tou školskou drezurou odrazovali, se Filipu Renčovi celkem vydařila. Určitě je to jeden z jeho nejlepších filmů i když v kontextu celé české kinematografie asi nezanechá nějakou výraznější stopu... Vlastní námět je velmi silný, ale vytahat za uši by zasloužil scénárista, který vymýšlel dialogy.. Hlavně v první polovině filmu většina dialogů vyloženě šustí papírem a působí nepřirozeně, čemuž korunu nasazuje představitel hrobníka Ferdy, který se mi jevil jako naprosté herecké dřevo... (Trošku si vylepšil reputaci v závěru filmu, když dokázal, že umí hrát aspoň zadkem, když pusa a obličej mnoho nesvedou... ). Renčovi se podařilo vytvořit slušnou atmosféru poválečné horské vesnice, dobře příběh doplňoval Doušovými vzpomínkami na frontu, i když si možná mohl odpustit kapku kýčovité záběry na smrt své někdejší lásky. Lepší průměr... (11.12.2008)