Hlídač č. 47

Česká kinematografie se dostává z krize stejným způsobem, jakým se z ní vzpamatovala ta hollywoodská: natáčením adaptací slavných knih, pokračování a předělávek i přiváděním starých známých hrdinů do nové doby. HLÍDAČ Č. 47 je toho jako adaptace oceňovaného psychologického románu Josefa Kopty, představitele legionářské literatury, a předělávka Rovenského a Svitákova filmu z roku 1937 ukázkovým příkladem._____ Přestože se jedná o nejlepší Renčův film, nejsem si jistý, komu je vůbec určen a kdo z diváků může (d)occenit, nakolik důsledně je adaptace románu z 20. let a předělávka filmu z 30. natočena za užití formálních prvků oněch dob. Téměř neexistující práce s hloubkou ostrosti, snímání v polocelcích v několikasekundových záběrech, nadužívaním flashbacků motivovaných nájezdem na hrdinovu tvář, neustále se opakující hudební motiv a nadbytečné užití voice-overu, vypravěčská doslovnost a stylistická jednota, divadelně přepjaté herecké výkony s deklamativními dialogy... to vše se dá brát buď jako velice důmyslná nápodoba charakteristických formálních znaků filmů z 30. let, nebo jako rušivá nepatřičnost, která dává za pravdu těm obviňující HLÍDAČE Č. 47 z televiznosti._____ Osobně mám ale problém s tím, že Filip Renč nedovede natočit povedený žánrový film, protože z muzikálu mu vzejde výborná vizuální složka, která je zajímavější a poutavějśí než ta hudební, z romantické komedie pro ženy mu vyjde misogynní a hloupá podívaná a z dobrodružné akce na vodě nechtěně (?) vtipný hixploitation bez akčních scén. Jeho nejnovější počin je tak psychologickým dramatem, ve kterém po psychologii není stopy, protože postavy nejsou dostatečně prokreslené, jejich motivace jsou jednorozměrné a povrchní, a na drama chybí nosný konflikt a jeho pořádnější propracování. Ale oceňuji, že neustále zkouší nové věci a čeří vody české kinematografie. (02.12.2008)

U kanónu stál a pořád ládo ládo ládoval, ponuré zvonění bizarní postavy hned od začátku filmu působí stísněnou atmosférou a lesklé vodní krůpěje bičovali v nečase přijíždějícího vysloužilého vojáka z první světové války, který přichází se svou ženou na osamělou nádražní stanici číslo 47, obzvlášť vynikající jsou záběry přitažlivě krásné přírody Krušných hor. Jediná postava chtě nechtě, která mě zaujala a má tu svoje vyvolené místo je skvělý Karel Roden nejmladší, který umí i zahrát potmě. Vlastně mi ani nevadila tolik zvláštní nejednotnost herců, ale čeho je moc, toho je příliš. Takřka neustále se vracející rušivé momenty scén prolínajících se obrazů vzpomínek z války, to mi tedy vadilo. Závěrem malá připomínka, je nesporné, že vůbec největší přínos režiséra Filipa Renče je, že ve svých filmech umí slušně navodit silnou až pitoreskní evokaci prostředí a hlavních postav. (18.04.2009)

Tak to nakonec vypadá, že Filip Renč nebude režisérem " 1 snímku ". Přiznávám, že tvorba tohoto režiséra mě vyjma povedeného dramatu Requiem pro panenku ponechávala doposud zcela chladným a netečným. Po tomto jeho počinu stojí již za zmínku snad pouze série reklamních spotů: Nemyslíš - zaplatíš ( kterými se dotyčný, ale sám neřídí...) Nebudu nic zastírat, k tomuto snímku jsem přistupoval se značným despektem( zvlášť po zdejších reakcích a hodnoceních ) a pustil si ho z důvodu, že bych mohl dát opět po čase šanci českému snímku a přiznávám, že největším lákadlem a zároveň zárukou kvality, byla pro mě osoba Karla Rodena. S ním udělal Filip Renč obrovské terno ( čehož si byl dozajista vědom), neboť je to právě on, kdo celý snímek táhne. Rozplývat se nad jeho hereckým projevem ( nad jeho gesty, mimikou, měnícím se mluveném projevu....), snad ani nemá již cenu. Za zmínku určitě ještě stojí přesvědčivý ( chtělo by se dodat, jako vždy ) Vladimír Dlouhý. Nesmím také zapomenout na povedenou Fairaislovu kameru. Ty ( nejen ) zasněžené pláně, to byla pastva pro oči. Co se Filipovi naopak nepovedlo a to tak, že velmi, bylo obsazení hlavní ženské herecké představitelky v podobě Lucie Siposové. Tohle byla téměř parodie na dramatickou roli. Přiznávám, koukalo se na ní, ale příjemně :o) Největší SLABINOU ( vyjma již zmiňované hlavní herecké představitelky ) spatřuji ve faktu, že snímek je dosti rozkolísaný. Je velice silný v jednotlivých částech ( fragmentech ), nikoliv tak již ve svém celku. Což je škoda, neboť měl náramně našlápnuto.... Přesto ( i vzhledem k 0 - vým očekáváním) nejsem rozhodně zklamán, ba právě naopak. Váhám mezi silným 3* nebo slabším 4* hodnocením. S hodnocením tentokráte asi počkám na porovnání s originálem z roku 37.... Ale co, jdu na 4*, ubrat můžu vždy :o) (13.09.2010)

Navzdory všem těm chybným prohlášením Renče a podivnému PR České televize, vznikl film, který stojí za pozornost. Renčova verze je naštěstí zcela odlišná od předchozích adaptací Rovenského a Haase. Rozdíly můžeme najít ve všech rovinách od situování do zimní krajiny, akcentace bojů v zákopech přes zcela jinak vykreslený vztah mezi Doušovými, chybí dokonce jejich starší syn a velmi důležité jsou prostory hostince a hřbitova. Z kramáře se stal hrobař a velký prostor získal zestárlý ministrant. Přesto hlavní motiv zůstává, tísnivá atmosféra také, ale motivace jednání hlavních postav jsou více přiblížené dnešku. Morálka skutečných venkovských lidí 20. let 20. století je dnes už širším vrstvám nesrozumitelná. Film kromě krásných obrazů nabízí také výtečné výkony Rodena a Vladimíra Dlouhého, bohužel jejich spoluhráči Siposová a Jiráček jsou velmi slabí. Siposovou se alespoň podařilo stylizovat, ale Jiráček se nikdy skutečným hercem nestal, ačkoli příležitostí měl mnoho. (23.09.2020)

Když jsem ten film viděl před lety poprvé, docela se mi líbil, když jsem se ale teď k němu dostal podruhé, úplně jsem se zhrozil, jak je špatný (a potvrdil si tak své přesvědčení, že Renč kromě Requiem pro panenku už nikdy žádný dobrý film nenatočil, a že jeho filmografie jeví kvalitativně sestupnou tendenci, a to celkem rapidně). Radši nedomýšlet, jak scénář naložil s předlohou (Kopta by se asi dost divil), je však zřejmé, že film jde na ruku současným divákům, a servíruje jim přesně ty obrazy, které od takového filmu čekají - Hlídač č. 47 je filmařsky neobyčejně neinvenční, a nevytrhne jediným momentem, v němž by byl nějak osobitý. Obzvláště negativně jsem vnímal to, jak si film v téměř každé scéně vypomáhá emotivní hudbou, aby tak kompenzoval svoji neschopnost vyprávět v obrazech a vyvolat emoce i jinak, než tímto nejjednodušším způsobem. Dojem z filmu u mě nevytáhl ani Karel Roden, který - tím, jak jde z role do role - už se mi docela omrzel, a řadím ho k okoukaným hereckým tvářím českého filmu, které už mě nebaví. Václav Jiráček ovšem vedle tohoto ostříleného barda působí dojmem hereckého ochotníka z Horní Dolní, který své repliky deklamuje s takovým zanícením, že mu skoro není rozumět - velmi nešťastně obsazená postava. Celý film navíc působí nepříjemně laciným dojmem a nezapře svůj původně televizní původ - při jeho sledování se mi v hlavě vybavila spousta jiných - tematicky podobných - českých filmů, kterých si osobně velmi cením a vedle nichž podle mě Renč neobstojí - za sebe prostě nemám problém napsat, že ho nemám rád a že si myslím, že to není dobrý režisér. (07.07.2017)