Veřejní nepřátelé

„Nič si z toho nerob. Sú to ľudia a odniekiaľ pochádzajú. To je normálne. Všetci odniekiaľ pochádzame. To nie je dôležité. Dôležité je, kam ideme.“ – „A ty ideš kam?“ – „Tam, kam chcem.“ V podstate ROAD TO PERDITION – po technickej stránke špičkovo suchopárne spracovaná nuda s nesympatickým Baleom a matným Deppom. Akčné scény sú nakrútené dobre, ale je ich minimum. Dialógy sú fajn, ale málokedy strhnú. I jednotlivé scény (a že ich v zbytočne dvojhodinovom filme je!) sú fajn, ale v 120-minútovej dĺžke ma dostalo snáď len dojemné odnášanie na WC a Dillingerova návšteva policajnej stanice. Dve výborné scény, to je na dvojhodinový film za desiatky miliónov dolárov vskutku alarmujúci výsledok. Zdĺhavé, patetické, zjednodušujúce a pritom miestami zbytočne komplikované (množstvo postáv). (27.05.2011)

Film překvapí svou nekřiklavostí a klasičností, které jsou docíleny sofistikovanými postupy. Zdejší pohled na Johna Dillingera připomíná gangsterské filmy ze třicátých let. Ty se maximálně soustředily na své hrdiny a narozdíl od mafiánských eposů druhé poloviny století od nich neodváděly pozornost k historickému prostředí. Mann a jeho spolupracovníci tohoto efektu docílili použitím digitální kamery a realistickou stylizací záznamu. Kamera se drží v bezprostřední blízkosti postav, takže jejich okolí pozbývá důležitost. V nespektakulárních přestřelkách převládají krátké záběry, zoomy a švenky kamery, které vytváří fyzický dojem chaotické akce a diváky tak vtahují do dění. (01.07.2009)

Mann se trochu změnil a přesto zůstal stejný, své oblíbené zaměření na postavy a jejich vztahy malinko zrychlil, zakčnil, ale přesto jim zůstal věrný a celou skutečnou událost odvýprávěl jejich subjektivníma očima, proto se scénám nedostává prostoru (času) podle relevance, ale podle vnímání postav - zejména Dillingera. Snímek si však i přes svou stránku "fajn akční gangsterky", ve které divák sympatizuje s charismatickým a dokonale zahraným (!) záporákem, zachovává jistou komplexnost a díky vyšperkovanosti dobové výpravy i historickou výpověď. Další zajímavý protiklad se týká moderní, kinetické, digitální kamery v dobovém filmu - někdy to opravdu zvyšuje pocit autentičnosti, jindy trochu ruší, přeci jen akční scény už Mann natočil i trošku lépe (narážím na les)... Což mě přivádí k tomu, že i charaktery už Mann vykreslil lépe (Heat) a dokonce i atmosféru už Mann zinscenoval lépe (Collateral). 8/10 (21.08.2009)

Sebevědomý veřejný nepřítel číslo jedna je pomalu ale jistě dopadán právě vykvétající FBI v období vrcholící velké hospodářské krize. Film zkažený digitální kamerou, která sem ale vůbec nesedne. Znemožňuje uhlazený velkolepý vizuál, narušuje jinak skvělou autenticitu dobovosti, vypadá to s ní jak TV film namísto veledíla za 100 milionů $ (!). To prostě nasere. Stejně tak nepotěší ne úplně záživné dění. Ještě mám jednu výtku - postavy kolem jsou podivně nevýrazné, což zamrzí hlavně u kumpánů, kteří pochcípali ani jsem si pořádně nebyl jistý kdo je kdo. Ale chválím Deppa jako Dillingera a těch pár pěkných kytarových vyhrávek. [HD] (08.12.2010)

Proč bych to schovával za horu textu, když existuje jedno slůvko, které dokáže Public Enemies popsat nejpřesněji - nuda. Možná ještě rozšířená o přívlastek digitální. Těžko říct, čím si tahle plochá gangsteka, v níž se ani jeden z hlavních protagonistů nikam znatelně neposune (Purvis má jeden cíl celou dobu, Dillinger se od setkání s Billie také nijak nevyvíjí), vysloužila tak dlouhou stopáž. Nezajímavost obou hlavních postav je naprosto zásadním problémem - co má jako divák dělat, když ani jedné postavě nemůže fandit (protože oba lze vnímat spíše negativně) a jejich osud je mu ukradený? Slabších 6/10. (18.08.2009)