Veřejní nepřátelé

Z dnešního pohledu by měl film, který začíná tím, že Christian Bale zastřelí Channinga Tatuma, znamenat hotové pohlazení po duši. Jestli pak je to ovšem dost dojemné na to, aby to oslabilo mou smrtelnou nenávist vůči Mannovi, již na sebe uvrhl tím, jak zprznil Posledního mohykána. Celkem mě bavilo, jak ty figurky rozestavuje vůči sobě, v obraze a asi i v příběhu, všude samá prázdná místa, všude samé osamělé duše. Hudba mě místy hodně rušila - potlačuje syrovost a dělá z toho pohádku, rozhodně bych byla raději, kdyby tam žádná nebyla. (Čestnou výjimku tvoří Ten Million Slaves Otise Taylora.) (02.09.2016)

Mann pokračuje tam, kde v Miami Vice skončil – v syrové a nepřikrášlené filmařině, v níž prim hraje ostrý zvuk a naturalistický obraz digitální kamery. Opět si báječně vypomáhá hudbou, která dodává sekvencím spád a atmosféru. Bohužel záměr udělat Heat model 30. léta ztroskotal na scénáři a Christianu Baleovi. Nevím, kdo za to může víc, ale Deppův lump hraje první housle a uhlazený muž zákona absolutně nedokáže vzdorovat jakoukoli problematičností či dvojakostí. John Dillinger jede velké sólo a Michael Mann se jeho šviháckým a gentlemanským naturelem klaní všem knírkatým gangsterským melodramatům z minulosti. Funguje to skvěle, včetně závěru. Jistou hloubku do filmu vnáší motiv Dillingera jako posledního zástupce galantních lupičů, které válcuje nenápadná mafiánská šmelina. Dvě a půl hodiny mě Veřejní nepřátelé vydrželi bavit, protože Deppovi a Cotillardové to sekne a Mann se umí ponořit přímo do středu dění. To magické něco tady ale chybí – v tomto případě dráždivé napětí mezi zákonem a zločinem, dobrem a zlem. Dillinger a Purvis jsou oba až příliš jednoznační, než aby dokázali vytvořit tak explozivní dvojičku jako Hanna a McAuley. (01.07.2009)

Pokud natáčet "klasiku" dnes znamená řadit za sebe melodramaticky klišé na klišé, pak by se to dělat nemělo. Chybí tomu jak původní, tak i nově přidaná hodnota, nová kvalita, chytrý záměr, smysl, dobrý důvod něco takového z-novu natočit - a tím pádem je to horší než k ničemu, je to -minus všechny podstatné hodnoty. Zbytečně vyplácnutá slušná filmařina a pěkné herectví. *** Mann opět zabředá do svého věčného tématu (jak jsem psala už u Miami Vice): od filmu Heat, kde se mu podařilo celou tu heorickou rovnici mezi časem, penězi, závazky, touhou prožít si pravou lásku a pravý život, zkázonosnou posedlostí riskovat a skutečnou vnitřní svobodou, s níž bývá zaměňována, zachytit a rozvést nejlépe a nejjemněji, Mann svoje postřehy na tohle téma neposouvá nikam dál, a pouze do omrzení opakuje, a tím oslabuje své staré teze, předvádí je v nejrůznějších nových, byť třeba i slušivě spíchnutých formálních kabátcích, ale na slabších, méně originálních příbězích, takže působí vyčpěle. *** Ani nespočítám, kolikrát jsem při sledování obrátila oči vsloup. (21.01.2015)

Já se u toho brutálním způsobem nudil. A přitom se režie chopil Mann a hlavních rolí Depp s Balem. A to nepočítám kopu dalších zajímavých rolí jako je Cotillard, Crudub, Tatum nebo de Ravin. Prostě jsem si ale nemohl pomoct, filmy s takovou tématikou už jsou otrava na entou, kde nemá film co říct, protože mele stále to samý dokola, nebo snad ne? Možná by to chtělo víc akce, míň kecání, míň hraní na to, že mám ve filmu hvězdu a tak se to udělá samo a hlavně trošičku změny u režiséra. I tak pro mě zůstává Collateral tím nejlepším, co kdy natočil. Nenápadné a příběhově daleko zajímavější a originálnější než Veřejní nepřátelé. A to si ani nedokážu představit, kolik za hraní ve filmu museli zkasírovat Depp s Balem. Vráti se mu to vůbec? (07.12.2009)

Miami Heat ve třicátých letech, kde se první polovina poněkud táhne (a to i v kontextu Mannovy tvorby), ale ta druhá to pak vynahrazuje měrou více než vrchovatou, neřku-li rovnou geniální. Výprava? Drahá. Atmosféra? K nezaplacení. PS: Kdo četl Kingovu povídku Smrt Jacka Hamiltona, ten se v postavách neztratí. (03.07.2009)