Duna

Vesmírné koráby jako kráva, ale přivézt jim na tu planetu vděkem za koření trochu vody z Norska, to ne! Jako nečtenář předlohy jsem si více užil druhé shlédnutí, alespoň první poloviny polofilmu. Druhá, “pouštní” polovina se ve své zasněnosti do předstírané hloubky naopak více vlekla. Klíčová otázka: Nebýt žádné knížky a být pouze tohoto scénáře, byl by vůbec důvod ho zfilmovat, navíc v tak drahém provedení? Co nového kromě cool obřích červů by dnes přinesl do světa filmového sci-fi? Navíc, pokud je dnes za umění považována vizuální nádhera bez emocí a s frázemi bez návaznosti na filozofické otázky reálného lidského života, chci se vrátit do let 2001-2003, kdy mě velkolepé filmové výpravy do fantazijních světů dle knižních předloh dokázali rozbrečet a přiměli mě zamilovat si jejich postavy. Ryze IMAXovou čtvrtou hvězdu dávám za výborný casting, na který tento projekt čekal snad stejně jako na výtvarného vizionáře Villeneuva, za přehlídku kostýmů a mejkapu par excellence (Skarsgård!) a za dech beroucí audiovizuální kolosálnost, vyboostěnou “těžším” Zimmerem. Po jeho prvním poslechu v autě jsem nevěřil, že nebude taky posledním. Nebyl, a na track “Leaving Caladan” se těším na chystaném koncertním turné! (20.10.2021)

Ty přirovnání k novému Společenstvu prstenu nebo Matrixu podle mě moc nesedí, protože tohle je mnohem, mnohem, mnohem méně divácké, protože to chce být spíš obdivovaný skrze měřítko než prožívaný skrze postavy. To mi ale vlastně nevadilo, protože taková vize tady prostě nebyla minimálně od Zběsilé cesty - a po šedesáti marvelovkách a nových Star Wars, které se potřebují každou druhou sekundu shodit, dojímat se sami nad sebou nebo ironicky mrkat až do poslední řady, je fajn, když se nějaký blockbuster hystericky nebojí, že na chvilku ztratí pozornost (přerostlých) dětí a neleze publiku do prdele. (19.10.2021)

Knižní Duna je v podstatě takovým Starwarsem o trůny, tedy základním kamenem a vzorem pozdějších parazitních hitů. Tudíž mě xmrti vyděsilo, že potřetí tento pilíř a klasika žánru monumentálních prostorových oper přistála ve spárech bestiálního uspávače hadů, zabijáka zábavy a sveřepého artového hnědopicha Penise, po jehož Blade runnerovi se mi chtělo těžce blade a moje prdel řvala po kruté pomstě. Šel jsem do toho tedy s předsudečným projekčním despektem a hlavou se mi už při úvodních titulcích honily rozličné roztomilé nápady, jak tu pak po tom narkoleptickém nudilovi verbálně rozmažu hovna. Tak nic, no. Ten Vilnéf totiž asi vysadil benzodiazepamy, přestal hodinu strnule čumět do jednoho bodu a pobrukovat si u toho Dedkendenc, a navzdory mému očekávání, že z toho bude ještě horší metadonové utrpení než památná Lynčova smaženice, zmákl více než důstojnou, přímočarou, svižnou, zábavnou a pompézní adaptaci! No adaptaci… Vzít a natočit 40 procent první knihy s tím, že možná někdy za pár let dodělám tu lepší část, pokud na to náhodou dá nejaký hodný židostrýček prachy, zrovna nebude pandemence nebo Šalamet do té doby nezmění pohlaví, to je něco, jako by na vás vletěla vilná luxusní flexibilní MILFka, za detailního popisování následného multiotvorového tornáda vás rozkouřila k nepříčetnosti, načež náhle vyplivla Orbitku a oznámila, že musí jít nutně do Kolbenky utahovat matice, aby měla na nájem, a že to možná dodělá a splní všechny ty lascivní sliby někdy takhle na jaře za čtyři až pět let. Čili vám zbydou akorát oči pro pláč, pro zmírnění napětí v očekávání si následně uženete tenisový loket a příště raději půjdete do nějaké méně okázalé figurantky se sice skromnějším hardvérem a schopnostmi, ovšem se zárukou plné návratnosti investic. Jako celek je to hodně působivé a naprosto adekvátní předloze, vhodně podtržené Dunivou hudbou, jen bych se tolik neposíral z těch jakože „megabrutalfajnových“ efektů jako někteří zdejší odborníci na vymačkávání jebáků z Penisova funklubíku pokryteckých nudofilů. Místy mi přišly spíše jako narychlo dodělávané v Malování a kdejaké Hvězdné války jsou o třídu výš. (21.10.2021)

O titule "Duna" viem, že je to vedecko-fantastický román, ktorý v roku 1965 napísal americký spisovateľ Frank Patrick Herbert, a v roku 1984 ho sfilmoval režisér David Lynch. Knihu som nečítal, a Lynchovu adaptáciu som ocenil tromi hviezdičkami. Pravdupovediac moc ma to nezaujalo. Preto som sa do novej verzie tohto sci-fi príbehu, ktorú zrežíroval kanadský filmár Denis Villeneuve, príliš neponáhľal. Teraz po jej zhliadnutí konštatujem, že je to prvotriedne technicky spracované a vizuálne je to veľmi pôsobivé, ale aj napriek tomu sa mi do druhej časti, ktorá mala premiéru v roku 2024, akosi nechce. Zdá sa, že ja proste snímkom o "Dune" neviem prísť na chuť. Možno by som si mal radšej prečítať román a až potom sa znova vrhnúť na filmy. *** (21.09.2024)

Duna je prokletá planeta. Vměstnat košatou předlohu feudálního vesmíru do poselství jiného než: ocelové trubky=bad x voda a boj za svobodu=good, je takřka nemožné. Mystiku ani těmi nejkrásnějšími záběry nenarýsujete, stejně jako proroctví o vyvoleném útlocitným hrdinou. Villeneue ovšem tesá filmová políčka až s komiksovou nábožností. K tomu Hans Zimmer zjevnou inspirací severskými skladateli překračuje svůj stín a musel bych si nalhávat, že mě jejich pojetí spolu s dokonalým zvukem místy nepřikovalo do sedačky. Snesl bych snad i hodinu více a skoro bych doporučil kvalitní 2D verzi než tmavý IMAX. Návštěvnost nerozhdne jen o přímém pokračování, ale může dát zelenou celému universu, což bych si v této produkci rozhodně nechal líbit. (09.10.2021)