Výkřik

Výkřik je jedním z prvních samostatných filmů Michelangela Antonioniho, italského modernistického filmaře, jenž v dějinách filmu ukotvil pojmy jako nedějovost (děj je pouze citový), ultra pomalé tempo vyprávění a záměrné podvracení diváckých očekávání. Z jeho rozmanité, avšak poněkud nepřístupné či těžko stravitelné tvorby, nejvíce oceňuji filmy Dobrodružství a Povolání: Reportér. Kultovní Zvětšeninu pak považuji za Antonioniho nejpřístupnější a nejzásadnější film. Nicméně i Výkřik, přestože na rozdíl od režisérových dalších snímků nese přímé ozvěny neorealistické poetiky, jež se tak trochu pere s modernistickým přístupem vyprávění, je filmem nesporně zajímavým a velmi intimním. Hlavní hrdina je opuštěn svou ženou, vydává se tedy s malou dcerkou na dlouhé putování po pusté krajině Pádské nížiny (zachycena velmi chladně). Věčný koloběh nespokojenosti Alda ve vztahu k ženám (epizodicky stavěno) se chvílemi jeví jako groteskně směšný lidský problém (malost hraničící s buržoazními návyky), jenž však postupně vyústí v nevypočitatelný, ale o to údernější (a také depresivnější) závěr a celkové závažnější vyznění filmu, s jehož hrdinou se lze ztotožnit na mnoha úrovních. Čímž se dostávám k tomu, co mi u Antonioniho děl trochu vadí (resp. chybí např. ve vztahu jeho díla k dílu Felliniho); Antonioni vypráví o zlých věcech a na konci se vše ponoří buďto do depresivního oparu, nejistoty či konce, který by spíše něž za "konec" šlo označit za "film prostě přestane." (25.09.2023)

Po režijnej stránke dokonalý snímok, ktorý ma žiaľ nedokázal pohltiť zvolenou témou, nehovoriac už o identifikácii sa s hlavným hrdinom. Vzťah muža a ženy vnímam predsa len v odlišných odtieňoch. Že to bol i napriek tomu ZÁŽITOK, od ktorého obrazov som sa nedokázal odtrhnúť ani po polnoci ale o čomsi svedčí. Teším sa na ďalšie Antonioniho filmy! (18.07.2006)

Zánět horních cest dýchacích;bolest hlavy a nohou, slabá horečka, mírné deprese z nemožnosti řádně dýchat nosem. Jaký film si v tomto stavu vybrat. Rozhodně ne optimistický v jarních barvách, neštěstí jiných posiluje ve vlastním - ostatní parametry už není třeba uvádět, protože jsem si vybral dobře... Aldovi se zhroutil svět, dostal se do situace, kterou nechápe, do zajetí představ, kterým nerozumí. Neztratil jenom ženu, ale také ideál. Z usedlého člověka se stává tulák, který při každé zastávce ztrácí kus sama sebe. A to jediné, co ho drží v pohybu, je někde zasutá víra, že ještě není vše ztraceno, že se přece ještě rozední. (30.09.2015)

Výtečný film, osobně mě ale přece jen nedostal tolik jako pozdější Antonioniho vrcholná díla Noc, Červená pustina nebo Zvětšenina (srovnávám samozřejmě nesrovnatelné). K hlavní postavě si těžko hledat cestu - kromě jazykové bariéry italštiny je tu i těch neskutečných 60 let, které už uplynuly od natočení snímku a během nichž se náš svět dramaticky proměnil. Některé scény tak mohou na dnešního diváka působit až nepochopitelně (protože je už nedokáže vnímat v dobovém kontextu), jako např. ta, v níž Aldo před lidmi zbije Irmu, která následně pronese: "Tím jsme spolu skončili, Aldo." Proto jsem psal, že je těžké s hlavní postavou nějak sympatizovat - dnešní společnost jakékoli násilí na ženách odsuzuje, a příliš pochopení si Aldo u diváka nezíská ani svým bezvýchodným putováním odnikud nikam, bolestínským fňukáním po ex-partnerce, opuštěním vlastní dcery, jakož i závěrečným dramatickým rozhodnutím, jímž celý film smutně zakončí. Svým laděním je to tedy smutný film, kde pro humor není místo, a který se celý odehrává v dosti nehostinných lokacích. Osobně mi je trochu líto, že zde více prostoru nedostala postava Aldovy dcery, protože mi připomněla Wendersův snímek Alice ve městech, který je také o putování dospělého muže a malé dívky, a který mě osobně oslovil víc. Čili, jak jsem už napsal, Výkřik je podle mě skvělý film, ale Antonioni později natočil lepší věci - proto hodnotím "jen" 4 hvězdami. (13.07.2017)

Vynimocny film v rezijnej filmografii velikana Mychelangela Antonyonyho /Zabriskie Point, La Notte/. Antonioni vacsinou vo filmoch zobrazoval buroaziu a sposob ich zivota, ale tuna filmovemu diviakovi nachystal film z prostredia chudoby a ludi zijucich na periferii. Ona ho opustila taxa tula po talianskom vidieku odnikial nikam. Stretne sice par nadhernych samyc, ktore ho na chvilu ubytuju a zazije s nimi potesenie, ale celkovo si uvedomuje neutesenost pomerov. Dialogy su konecne vyborne /v Antonioniho filme Dama bez kamelii to bolo len prazdne plkanie/, kulisy vnutra sa striedaju s exteriermi a krasnou prirodou. Rezisersky ovsem vyborne natocene : 86 % (19.07.2016)