Bibliotheque Pascal

Je to takové na půli cesty. Na jednu stranu několik zábavných absurdit a hezkých surrealistických hrátek s úžasným vizuálem, na stranu druhou je to především pořád docela normální evropské drama. Ale ty dvě části (scény s Viorelem) a samotná Bibliothéka stojí opravdu za to. A snová balkánská dechovka a podivné osazenstvo vlaku vlastně taky. Je to taková hravá blbůstka, která se ale zároveň snaží vypadat strašně vážně a jakože řeší hrozně důležitý problém. No co si má chudák průměrný divák myslet! (23.09.2010)

Jak vyrobit best of art films? Začneme sociálním dramatem, přidáme trochu magického realismu, zinscenujeme divné scény jako od Lynche, přidáme sen inspirovaný Švankmajerem a nakonec to celé zaplácneme pseudointelektuální úchylárnou. Jenže když vidím v jedné scéně čerstvě vysvobozené sexuální otroky a kapelu vedenou mrtvým kapelníkem, vůbec mi nepřipadá, že jde o postavy z jednoho a toho samého filmu. Až budou příště pejsek s kočičkou zase natáčet film, nejspíš si výsledek nechám ujít. (08.06.2015)

Nenápadný film, který si rozhodně zaslouží vyšší hodnocení, proto nakonec ta čtyřka. Hlavně za konec, za literární kroužky, tak trošku v latexovém hávu. To jsem fakt valil oči, jako tenisáky, co jsou někteří jedinci ještě schopní na tomhle poli vymyslet a nakonec jsem zjistil, že jsem (díky bohu) snad úplně normální a na podobné choutky si raději nechám zajít chuť. (02.07.2015)

Možná je to mojí omezeností, ale velmi mě překvapilo, že takhle dobrý, silný a ,,cool" snímek vznikl v Maďarsku. Mám takový pocit, že kdyby vznikl v Čechách, byl by tu v černých či modrých barvách a uživatelé by psali o dalším nepovedeném experimentu, ovšem je to jen spekulace... Je pravda, že je to film podivný, nejde divákovi zrovna dvakrát naproti, ale mně vzal dech. Něco tak bizarního jako bordel Pascalova knihovna jsem už dlouho neviděl a přiznám se bez mučení, že mě to rozsekalo. (10.08.2011)

Liverpoolském varieté pana Pascala je místem, v němž se slaví "konec literatury". Pan Pascal, stejně tak jako jeho mnohem slavnější předchůdce, má svoji metodu, a dovede o ní rozprávět pomocí pochodní, vysokého kola a místností označených literárními hrdinkami a hrdiny. Vedle Johanky z Arku a Desdemony, jsou tu bezpochyby též paní Bovaryová, Nataša Rostovová a další, Don Juan, Faust ani Pinocchio tu zajisté také nechybí. Z literatury se stává "obsah díla k maturitě" a nakonec slavné české "hlášky", tj. repliky většinou o dvou větách. Zde je to ale trochu jinak. "Vytrhané" texty (podobně jako zuby) se převádějí do "snuff" formy, která se předvádí na soukromém jevišti pro maximalizaci uspokojení jednoho z aktérů a utrpení druhého. Myslím, že právě tohle je nejzašší kout, kam se literatura může dostat. V rámcovém příběhu (navrácení dítěte do matčiny péče) vidíme, jak obtížné je zastřít realitu fádním a banálním a tuctovým příběhem. (30.11.2019)