Pan Nikdo

PAN NIKDO je horší než důmyslněji odvyprávěný TOTO HRDINA, který po mně nechce, abych se s postavou identifikoval a dojímal se, ale lepší než OSMÝ DEN, na kterém oceňuji styl, ale jinak je hrozně kýčovitý a sentimentální (čemuž se PAN NIKDO hodně blíží). V podstatě jsem z toho během sledování byl docela nadšen, protože je to film o jiných filmech a jiných formálních (sub)systémech, takže to pro mě bylo hodně opojné, ale problém vězí v konci. Nemám ani tak problém s tím, že se to tváří kdovíjak chytře, a přitom to je hrozně tezovité, protože jsou jednotlivé myšlenky pro jistotu divákovi explicitně řečeny, ale že je to hrozný narativní konstrukt. Nevytýkal bych, že si PAN NIKDO bere hodně z jiných snímků, protože je jeho obrazoborectví a vyprávění podřízeno dětské představivosti, která je formována právě zkušeností s různými (mediálními) texty, ale musím se ptát: opravdu může být hlavní hrdina obeznámen s touto filozofickou teorií, opravdu mohl ve svém věku vidět tento film, který se právě okázale cituje, resp. se z něj přebírají konkrétní vypravěčské a stylistické postupy? Navíc svým závěrem jde proti postmodernistickým podívaným (PODIVUHODNÝ PŘÍPAD BENJAMINA BUTTONA, MALÝ VELKÝ MUŽ), které byly o konci velkého vyprávění, neumožňovaly divákovi identifikovat se s hlavním hrdinou prostřednictvím jeho nečinnosti či jeho nespolehlivostí a cynickým přístupem k věci, nechtěly po mně, abych jihnul nad divákovi předžvýkanými banalitami. Chápu, proč se to někomu může zamlouvat, ale i když je ten film pro mě stylisticky opojný, tak je to hrozný narativní konstrukt, který je ve své poučenosti filmovou historií a filmovými formami příliš otravně okázalý (na rozdíl od PODIVUHODNÉHO PŘÍPADU BENJAMINA BUTTONA) a hrozně tezovitý, takže významově nepříliš bohatý. (28.08.2010)

Na vašich rozhodnutích moc nesejde, stejně si nakonec vrznete s pěknou bábou a chcípnete. Někdy ale jenom chcípnete. Ale to vrátíme, to by se vám nelíbilo. Na druhou stranu je ale rozhodování poměrně důležité, protože když si vrznete s asiatkou, tak si nevrznete s blondýnou. To je dilema - nakonec je každá láska ta pravá a osudová, ale žádná není pravá a osudová. Všechny jsou ale strašně hezké. Smutné. Ale tak to bych ještě snesl, protože to jde vnímat jako určitou lehce výsměšnou opozici k přeslazeným HW kýčům. Dokonce i s těmi legračními dialogy. Finále mi ale říká, že to s tím oponováním nebude tak horké (ne, že by samo o sobě dělalo nějak dobře). Více trpím jiným prvkem, zakomponováním fyziky, ale i jiných věd. Vědu mám rád. Trochu se jí i snažím živit. Nikdo nebude stavět na povrchních analogiích vědeckých poznatků s lidským životem, aniž by mě štval. Chaos je pro mě příliš vznešený, aby se dal poznat ve vaření nějakého Brazilce, šipka času příliš neuchopitelná, abychom ji mohli vnímat jako sílu, co nám helfne překonat smrt a dát pocit vítězství, interpretace kvantové mechaniky skrze paralelní vesmíry poněkud nepotřebná pro pochopení, že některá rozhodnutí mohou zásadně ovlivnit náš život. Snad jen ti pověrčiví holubi nám pěkně ukázali falešnost pocitu, že jsme výhradními pány svého osudu. Narozdíl od většiny fyzikálních objektů jsou totiž vnímajícími živými tvory. Člověk se sice zajímá o fyziku, ale fyzika se nezajímá o něj. Nemá lidský rozměr. Divák by ale řekl, že všechen Vesmír zajímá se o Nikoho. Což česky znamená, že se nezajímá o nikoho. Jestli je ale ten film takhle chytrý, tak jsem blbý. Ale nad ** bych mu ani pak stejně nedal. (25.10.2010)

Bylo pointou tohoto filmu, že vše je bezvýznamné? Protože mi vcelku přijde, že pointou tohoto filmu bylo, že je vše bezvýznamné. -"Miluješ mě?" -"Nemohl bych bez tebe žít." Některé moje oblíbené filmy jsou hodně přehuštěné, tak přemýšlím jak moc je ode mě nespravedlivé, když o Panu Nikom prohlásím, že mi přijde jako perfektní film pro někoho s poruchou udržování pozornosti. Já ráda udržuji pozornost, ale tenhle film mi v tom tak vytrvale, vytrvale brání... Když pominu všechen ten vizuální chaos, tak hudební podkres je tady dokonalým spouštěčem migrény. Když v prvních dvaceti minutách slyším tři různé ikonické písně použité ke třem různým scénám prohlašujícím je za zásadní scény... a na to navazuje další píseň s další montáží... A nejhorší snad je, že jsou to nejprvoplánovitější slavné písně, které díky nadužívání v milionu jiných filmů a televizních reklam mají spíš negativní přidanou hodnotu. (Příklad Everyday Buddyho Hollyho - tu písničku samu o sobě zbožňuji, ale když je ve filmu použitá jako tady, absolutně po srsti, je to největší tvůrčí lenost. Správný příklad použití: Podvratně jako v Musíme si promluvit o Kevinovi.) Potřebuji si vydechnout. Naštěstí tam takové kousky jsou, když se právě třeba rozprostře ticho a hrdinova ruka v detailním záběru vytahuje z misky rozklepnutých vajíček zapomenutý kousek skořápky. Přemýšlím, jak moc velká ironie je, že se film vysmívá intenzivně prázdným praktikám televizních pořadů "budoucnosti" a potom na nás sám vytahuje z rukávů podobné triky. No, každopádně jsem přesvědčená, že ve skutečném roce 2092 bude skutečný Jared Leto pořád vypadat jako těsně po třicítce, pořád si ale nebudu jistá, jestli se mi líbí jeho herecké schopnosti a nebo jestli se mi jenom líbí, jak je divný. (02.04.2017)

Velice sofistikovaný kousek, který si za pár let musím dát znova, jelikož jsem si hned napoprvé pustil Director's cut a těch vsrtev a rovin bylo tolik, že už jsem je v závěru nestihl úplně pobírat. Nu, rozhodně nejoblíbenější linkou pro mě byla ta s Juno Temple, která je naprosto úžasná a bohužel nedostane tolik prostoru jak bych chtěl, zfleku bych si dal teenagerský spin-off. Nicméně tahounem filmu je samozřejmě Jared Leto, který se vesměs věnuje své kapele a turné, takže těch rolí moc nebere, ale když už, tak už stojí za to. Kromě té alternativní reality (či co to bylo) s dlouhými vlasy se mi líbily všechny scény s ním a nejvíc mu to slušelo s Diane Kruger (Jo Němky byly vždycky pěkný, haha). Celkově se jedná o velice komplexní film, který vzešel ze zajímavých produkčních řad a sveřepá režie Jaco van Dormaela rozhodně nesedne každému (Civale, koukám na tebe ty starý brachu), ale dle mého tam ten umělecký punc je...7/10 (07.02.2017)

když se ve veliké stručnosti snažíte o vybraném tématu vypovědět vyčerpávajícím způsobem a je to přitom téma bezedně hluboké, nevypovíte o něm nic, jelikož ztratíte cestu, jakmile překročíte kompetence rozumu své vlastní malé mysli a upadnete do naprostého, nesmyslného chaosu v tomto i všem ostatním: o tom a mnohém jiném je krásný film Synekdocha, New York. zde vidíte výsledek v praxi. (19.07.2010)