Chceš mě, chci tě

Katherine Heigl je pohledná blondýna. Gerard Butler je skotský fešák s patřičnou dávkou charismatu. Chemie mezi nimi funguje na plné obrátky a jiskří to mezi nimi v každé scéně. Společně s výborným scénářem a ostrými slovními přestřelkami společně vytvořili základ této parádní komedie. Dokonalá je scéna s vibrujícími kalhotkami. Takové "orgasmické stolování.":) Moment při společném tanci mezi Mikem a Abby je úžasný. Ta vzájemná vášeň a cit, který mezi nimi postupně sílil, se tady ukáže v plné síle. Jeden jim prostě musí přát, ať skončí spolu, protože se přece tolik milují:) (01.06.2013)

Počáteční nevraživost hrdinů ani jejich závěrečné sblížení včetně plačtivé hodiny pravdy se neliší od jiných romancí. Režisér Robert Luketic projeví invenci jedinkrát, když při opatrně „hříšném“ tanci nechá kameru vyprodat výstřih Katherine Heiglové z nadhledu.Gerard Butler zapadá do vzorku sedlácky podsaditých typů, kterými současný Hollywood nahrazuje někdejší módu manekýnů – právě na jednoho takového ideálního prince má hrdinka políčeno. A celá zábava, jíž se jinak neplýtvá, se odvíjí od jejího lovu na pana Dokonalého, při němž ji coby poradce dálkově řídí pan Nadsamec. Vrchol situační komiky představují vibrační kalhotky u firemní večeře, ale měla si je obléci lepší herečka. ́Butler sice Heiglovou s lehkostí přehrává, ale robustní prostořekost jeho role se musí vychutnávat rychle jako oběd u stánku, protože nátěr nekorektního hrubiána se brzy začne drolit. Ukáže se, že je v jádru dobrák, že jeho cynismus zavinilo zlomené srdce, že miluje děti... prostě do vší té tuctové unylosti přibyl i další romantik pod drsnou maskou.Jakmile jeden druhého poučí, napraví a rozněžní, začnou milenci zákonitě nudit. Ani jednu ze tří scenáristek nenapadlo, že by slzavá údolí přemostilo vtipem více prodané televizní zákulisí. Bohužel vděčné kulisy posloužily jen poslednímu klišé – vyznání v přímém přenosu. Ošklivá pravda je ve skutečnosti hezounká lež, učesaný bezkrevný románek. (16.06.2020)

Průzkumy ukazují, že diváci milují nade vše dvě témata: „chlapec potká dívku“ a „dobro versus zlo.“ Uvědomíme-li si ovšem, že 90% režisérů, kameramanů, producentů, scénáristů atd. jsou muži, pomůže nám to pochopit a doufejme i uznat, proč lze klást ve filmech pojítko mezi chlapce a dobro a dívku a zlo. Sexisticky vulgární romantická komedie pro chlapy Chceš mě, chci tě to stvrzuje hned natřikrát: za prvé je to žena (K. Heigl), kdo se tu musí charakterově i vzhledově proměnit k obrazu chlapa, zatímco ten se takříkajíc ani nehne, za druhé je nám nabízena velice snadná identifikace se suverénním Butlerem, a tím i kontrola nad filmem a všemi ženami, které se v něm objeví (i apeluji na feministky akademické, aby si vykasaly rukávy a posvítily si a tím i nám osvítily původ tohoto neřestně falocentrického materiálu), a za třetí se tu boří dívkami vysněný krásný princ: neboť vymydlený a oholený doktor odpovídá hladkému, celistvému povrchu, distancovanému od minulosti a reprezentujícímu ideu abstraktního, obecného, ale nedosažitelného řádu, zatímco zarostlý a neotesaný Butler značí patinu, poškození a záměrnou nedokonalost – stopu autentické události. Jinými slovy řečeno jsou častokrát ti zlí a neupravení krásní a dokonalí, zatímco ti dobří jsou oškliví či slabí. Felix Dzeržinskij, zakladatel sovětské Čeky, byl vysoký, impozantní, asketický, inteligentní muž. Zároveň velmi zlý muž. Reinhard Heydrich byl vysoký, krásný, blonďatý, modrooký, všestranně - hudebně i sportovně - nadaný muž, dokonalý to nordický bůh pomsty. A velmi zlý. Winston Churchill, na druhé straně, byl malý, tlustý, ošklivý skřet. Zachránil v Evropě svobodu. (20.10.2009)

Než se do sebe Butler s Heigl zakoukají, jede Luketicův stroj co to dá jak do tempa, tak hlášek a romantiky. V závěru to jde bohužel silně do háje (nemastné finále bolí), ale těch 63 minut (odhadem), během nichž se budete skvěle bavit, vám už nikdo nesebere. V době žánrové krize jsou podobné jedno(a půl)hubky k nezaplacení. 7/10 (02.10.2009)

Robert "Legally Blonde a šmitec" Luketic se ani tentokrát nepřekonal. Pokud jsem u PS: I Love You měl problém s jeho chladnou vykalkulovaností na efekt, tak u Ugly Truth jsem naprosto znechucen záplavou triviálních rádobygagů stojících na jednak mně nepochopitelném, druhak zde ještě hustofrajerskoklátičskopozérsky přepáleném, charismatu Gerarda Butlera a půvabech Katherine Heigl. Nic víc to opravdu netáhne. Jakýkoliv náznak originálna je s železnou pravidelností přebit návratem k osvědčeným šablonám, které dělají z celého "ideového pozadí" filmu trhací kalendář a zbavují ho jakékoliv elementární dějové logiky - to vše proto, že "to tak přece musí být, protože lidi to tak chtějí". Ugly Truth je jednak identifikátorem tohohle omylu, ale především skrze něj podávanou výpovědí o kvalitách současné scénáristiky na poli romantických komedií - o to víc je potřeba cenit si těch skutečně dobrých. Shrnu-li to, je tato na první pohled přitažlivá věc čistě o tom, jak si upjatá trapka hledá mládence, s čímž jí pomůže nesnesitelný "mačo grande" kolega - moderátor relace na téma "chlapi jsou sexem posedlá zvěř, a vy to tak vlastně taky chcete" - aby se velmi překvapivě ukázalo, že on vlastně takový není, a ona zase nechce to, co si myslela že chce, ale jeho (ačkoliv on vlastně pod tou slupkou je takový jako vždycky chtěla, ehm...). Že to má asi stejně smyslu jako český název? No, to má. A to si ještě počkejte na závěrečnou scénu, která je opravdu z jiného světa, ať už je ten váš jakýkoliv.... Tohle je prostě stejná liga jako Leap Year, tudíž UŽ NIKDY VÍC. 50% (04.06.2012)