Nestyda

Nic dobrého jsem nečekal a byl jsem velmi mile překvapen. Příběh sice není nic moc, dá se říct, že je o ničem. Přesto scénář je velmi vtipný (hřebejk ho tgentokrát netvořil s jarchovským, ale s macháčkem a vieweghem), má vypilované hlášky a celou dobu si drží svojí pohodovou atmosféru. je to spíš jednohubka na jedno zhlédnutí, při druhém by mohlo hrozit, že začnete přemýšlet nad poslední třetinou, kde se autoři (nejvíc patrně hřebejk) snaží o nějakou myšlenkovou hloubku a pointu a nadá se říct, že úplně úspěšně. Nic méně nestyda hravě obstojí sám bez těchot pokusů jako čistokrevná a velmi dobrá komedie s opravdu skvěle vybraným obsazením. Bez macháčka by ten film asi hodně ztratil a paní Vašáryová v roli rádoby Hany Hegerové (která se taky ve filmu mihne), to je herecký koncert sám o sobě. (22.10.2008)

Najväčším problémom tohoto filmu budú a boli obávané dve legendárne české HŘE, a to hřejivý humor a Hřebejk, tu dokonca v jednom balíku. Čiže kritici a diváci si nasadili vopred okuliare s jedným sklíčkom predsudkov a druhým očakávaní, ktoré nemohol takto jednoducho ladený projekt splniť. Skúsme si predstaviť, že sa jedná napríklad o francúzsky, málo známy film, ktorý sledujeme v malom kine, nič od neho neočakávame, namiesto Kájovho camea sa tu objaví napríklad Johny Haliday, nemusíme sa zamýšlať nad reálnosťou situácií a v kľude tak môžeme porozmýšlať nad scenáristickými postrehmi ohľadom života štyridsiatnika, ktorého povahu vystihuje najlepšie názov filmu. Určite by sme sa necítili tak kolektívne trápne, ako by som sa možno cítil aj ja v kine, ak by som ho navštívil. V kľude v televízii a bez očakávaní som bol nakoniec celkom spokojný. Určite lepšie, ako Román pro muže. (27.03.2013)

„Pardon... madam.... to mrtvé zvíře na stole...?“ Po „KRÁSKE V NESNÁZÍCH“ a „MEDVÍDKOVI“ ďalší čudný Hřebejk, ktorý tiež pôsobí skratkovito, akoby sa nakrútili tri hodiny a muselo sa strihať na hodinu a pol: strácajú sa celé dejové línie a zmysel niektorých postáv, Liška alebo rodičia (Landovský) sú len „zbežne nahodení“, majú možno 15 minút, nikto nevie, prečo tu sú, ani kam nakoniec zmiznú, niekam asi áno, čo ja viem, Hřebejk tiež nevie. Macháček v pohode, mám ho rád od „vítr popožene jachtu“, takisto jeho nosatá manželka fajn, Vášáryová nehnevajte sa ale ZNOVA patetická, našťastie jej postava nie je taká veľká, ako som si myslel. Z niektorých dialógových („Ale vždyť jsme toho tolik prožili...“ – „Zas tolik ne.“) a poetických (atmosférické jazdy nočnou Prahou) cítiť, že je to TEN Hřebejk, ale ak jeho novú tvorbu porovnávame s nespisovane povedané peckami, s akými začínal (MUSÍME SI POMÁHAŤ, PUPENDO, PELÍŠKY), je to veľký priemer, hoci s chytľavými hláškami („Co je to korytnačka?“) a relatívne zábavnými roličkami známych tvárí (Adymu Hajdovi stačí stáť v zábere a hádzať „tie jeho“ pohľady do kamery). (19.08.2010)

Bez pointy, bez děje, bez zajímavých hereckých výkonů, přesto místy aspoň zábavný a víceméně neškodný. Mám pocit, že při dalším shlédnutí bych šla o hvězdičku dolů, tentokrát jsem ale neměla pocit nějakého utrpení nebo nudy. Jediné, co mu tak můžu vytknout (a to se týká vlastně celé 99% české filmografie), je nezajímavý střih, kamera a soundtrack a naprosto přišerný, do uší bijící produkt placement. (22.11.2008)

Povídky o manželství a sexu jsou kniha takřka geniální. I proto to měl Nestyda od začátku prohrané, ale vyšel ze souboje s očekáváním relativně se ctí. Souvislý příběh totiž musel být přítomen, ale určitě měl být bližší Oskarovi. Zuzanino počínání totiž působí silně rozpačitě, tuctově a bohužel bez pointy. Na scenáristickém papíře to mohlo být od Viewegha slibnější, takhle dost dobře nechápu, proč jsem měl tu či onu unavenou linii sledovat. Nejsilnější momenty samozřejmě přijdou, když se objeví replika z povídky, jeden oblíbený příběh se propojí s jiným a překvapivě právě připsaná Nora je parádní vůdčí linkou. Zkrátka všechno alespoň zdánlivě funguje, ale na příliš mnoha místech jsem jasně cítil, že chybí něco navíc, o proměnlivosti nálad předlohy na několika řádcích ani nemluvě. A Hřebejk sice naštěstí definitivně zahodil dřívější masku spasitele české kinematografie, kterou si tak nepochopitelně přivlastnil, ale měl by se zamyslet nad svým šansonově-melancholickým syndromem. Ta vzájemná podobnost předkládaných hudebních prostředí už je alarmující. (09.11.2009)