John Carter: Mezi dvěma světy

Dějově nijak překvapivá, ale vizuálně ohromující pohádka se skvělou hudbou, nesympatickým hlavním hrdinou a vcelku příjemným humorem. Nevím, jestli má cenu psát o tom, co všechno John Carter (ne)vykrádá, protože jeho děj je zkrátka vyprávěn pomocí známých, lety a miliony čtenářů a diváků prověřených, postupů, které, přiznejme si, od sci-fi / fantasy už tak nějak čekáme. Mezi nejlepší scény patří první kroky na Marsu a vůbec celá ta následující část, v níž se Carter seznamuje s Tharky a která má atmosféru Lawrence z Arábie (no vážně!), dál se mi velice líbila velkolepá bitva prostříhaná flashbacky, no a závěr zrovna tak. Suma sumárum se Andrewu Stantonovi podle mého názoru první hraný film vyvedl o dost lépe než kolegovi Birdovi, jehož Mission: Impossible - Ghost Protocol mě tedy velice zklamala. (15.11.2012)

Proč muselo Dejah Thoris hrát tak šílené prkno? :-( Ale popořadě... moc, moc jsem se bál, jak tahle nádherně košatá, naivní, a přitom silná knižní předloha dopadne. Naštěstí, scénář mě celkem uspokojil. Navíc NENÍ zhovadile patetický, ani polopatický, tedy nepřizpůsobuje mě nejtupějšímu potenciálnímu divákovi. Nevnucuje mi nějakou trapnou režisérovu agitaci, hurá. Vizuální efekty se až na řadu přemrštěných (doufám naschvál) rekvizit dost povedly. Hudba byla místy přestřelená (je špatně, když koukáte na film a řeknete si "jemináčku, ta hudba ale šlape kočce na ocas" - má vás vtáhnout do příběhu, ne z něj vytrhovat)... no ale dejme tomu. Co bylo ovšem slabší, to byla část hereckého pojetí. Herec s velkým egem se pozná tak, že nastoupí na plac, zatne všechny svaly, natočí hlavu, vytřeští oči a začne místo mluvy s partnerem hřímat repliky, aby bylo vidět, že za ty prachy něco HRAJE... Kdežto velký herec se naopak pozná tak, že se poddá roli, vzdá své osoby, a nekoukáte na herce, ale na postavu, kterou hraje. Naštěstí v sobě tohle trochu měl hlavní hrdina, s vedlejšími (až na Purefoye) to bylo dost zlé. Je smutné, že většina lidí hrála hůř než animovaní marťani. Zpět k Dejah Thoris -- to se nepovedlo hodně, měli najmout nějakou herečku. Ale aspoň to nebyla anorektička nebo vyfotošopovaná modelka, ale přirozeně mírně hezká ženská, které dali šmrnc. (07.03.2012)

Hyperbordel z Marsu. Anebo možná Hyperbordel z Barsoomu, to zní líp. Ehm. Dal jsem to asi na čtyřikrát, vcelku a hlavně opakovaně v podstatě nekoukatelné. Kasovní průser roku 2012 se jmenuje Taylor Kitsch. Do Battleship zahučelo něco přes 200 mega a tohle spolklo celou čtvrtmiliardu. A ani Divoši nejsou v černých číslech. Co ještě víc říct?? Že na profil tohoto filmu zde na čsfd už nikdy nekliknu. Neuvěřitelná nuda, kterou neoblafne ani občasný slušný vizuální efekt. Zcvaknout paty, zasalutovat a navždy sbohem. 250 miliónů dolarů(rozpočet)/283 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (28.11.2012)

V pohodě koukatelná fantasy jednohubka. Skvělé efekty a zvuk, podmanivá výprava a zajímavé mimozemské prostředí výrazně podpírají lehce rutinní příběh, který se již v dnešní době vážně tvářit nemůže. Taylor Kitsch je ok, ale Jake Gyllenhaal by byl lepší. Jinak si ale na nic stěžovat nemůžu. Dvě hodiny utekly jako voda, Lynn Collins má krásné oči a John Carter směle aspiruje nejen na nejlepší popkornovku letošního roku, ale vizuálně i nejlíbivější podívanou od dob svěžího a kouzelného Prince z Persie. 75% (19.09.2012)

Hollywood je místem neomezených možností a nejbizarnějších střetnutí. Kovbojové a vetřelci moc nevyšli, inu, proč na diváky nezkusit Manekýny a bílé opice… Velkým plusem tohohle nepřiznaného remaku Tureckých Hvězdných válek je schopnost sebeironie v zárodečném stavu. Vtípky na vlastní účet problematizují (ovšem nevylučují) přijmutí pozice bytosti intelektuálně vysoko čnící nad předkládaným brakem. Neustálé zajímání Cartera je pro každý případ shozeno hned zkraje, hrdinova neznalost nového prostředí tvůrcům umožňuje situovat jej na úroveň marťanských batolat a „rozskočným“ akčním scénám vzhledem k vysoké technické úrovni spíše prospívá, než ubližuje, že Stanton používá živé herce, jako kdyby šlo o animované postavičky. Ze stejného důvodu je nejzábavnějším „hrdinou“ nepřetržitě naspeedovaný, půltunový čokl. Načasování zlomových okamžiků důsledně podle příručky pro začínající scenáristy, prkenné herectví a fast foodové filozofování s prosvítající snahou ospravedlnit masové vraždění (jaképak cavyky, když jde o dobrou věc a chudáka bijce pohání osobní trauma) současně lehko poslouží jako munice těm, kdo považují současnou žánrovou kinematografii USA za zlo srovnatelné s vybitím bizonů a vymyšlením Facebooku. V důsledku se střídavě můžete bavit tím, jak si film uvědomuje a neuvědomuje svou hloupost. Po pravdě, nenacházím dostatek racionálních argumentů, abych z nich mohl vytvořit štít k odrážení připomínek těch, kdo budou Johna Cartera považovat za slaboduchou slátaninu. Ty dvě hodiny velkolepé zábavy a vzpomínání na četbu dobrodružných klukovských románů z dědečkovy knihovny mi už ale nikdo nevezme. Také díky nostalgii jde protentokrát stranou nelibý pocit z informace, že něco tak průzračně pokleslého muselo stát 250 milionů dolarů. 80% (07.03.2012)