Duel Frost/Nixon

Dvouhodinové drama o jednom interview mezi britským moderátorem Frostem a americkým ex-prezidentem Nixonem. Film je to napínavý, ne však strhující. Závěrečné přiznání Nixona k jim prováděným nezákonnostem nepůsobí tak úplně věrohodně, protože se mi nezdálo být nějak výrazněji vynucené novinářem Frostem, který v televizním rozhovoru byl rozhodně tou slabší stranou. Místo strhující kritiky Nixona je snímek chvílemi spíše jeho chválou a to činí z Duelu Frost/Nixon i přes 5 nominací na Oscara jen lehce nadprůměrné dílo mého oblíbeného režiséra Rona Howarda. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=Ibxs_2nDXUc (24.02.2013)

Je to až neuvěřitelné, ale Howard překvapil a natočil solidní film. Neřekl bych, že takto "obyčejné", ryze konverzační pojetí snímku může strhnout více, než kdejaká howardova akční scéna z filmů minulých. Bez sentimentu, bez příkras. Pouze co možná nejefektivnější a k divákovi relativně šetrná rekonstrukce známého rozhovoru mezi fantasticky zahraným Nixonem a vynikajícím Frostem. Herecké výkony famózní a o těch to bylo především. (12.06.2010)

Duel Frost/Nixon, aneb jak se z komerčního baviče typu Leoše Mareše stal nekompromisní, břitký a precizně přesný moderátor typu Jana Krause __ Může se to jevit jako "blbá" politická dvouhodinová nuda, avšak tomu tak zdaleka není. Ron Howard je zpátky v plné síle, po kritiky odsouzené Šifře Mistra Leonarda, kterou já považuji za výborný film, ale to je zase věc druhá. Howard ví jak u diváku vyvolat hluboké pocity a mnoho emocí, někomu se to mlže zdát na hranici vydírání (viz. Čistá duše), ale určitě není, je to ambiciozní dílo hodno Oscara svojí tématikou, kterou i přes pár záměn Akademie určitě vysoce ocení. To samé doufám u Franka Lanngelly, který si na stará kolena střihl svojí nejlepší roli, a zahrál ji na výbornou třikrát podtrženou, charisma z něj jen sršilo a hodlám si tvrdit, že ani sám Nixon by se nezahrál líp! :-) Dvě hodinky utečou jako voda díky skvělé a svižné režii ve filmu, kde se jen mluví. Jeden z nejlepších filmů roku 2008 a určitě nejlepší konverzační drama! __ And the Oscar Goes to... Richard Milhous Nixon, tedy vlastně Frak Langella! (25.01.2009)

Již jen nápad zpracovat to jako boxerský zápas "bývalého mistra světa s talentem, který uvízl v záři reflektorů" je výborný. Na jedné straně boj za vykoupení/odpuštění a na druhé za přiznání/omluvu. Sheen hraje tak dobře, že nenechává fenomenálního Langellu ukradnout si film pouze pro sebe. Přesto to není bezchybné. Je to stále pouze klasická "howardovština". Tedy zjednodušená pohádka, byť tentokrát politická. Ovšem těch faktických prohřešků je přespříliš (a není to jen o těch vypsaných na IMDB). Především tedy Nixonův výlev během nočního telefonátu, tahle scéna si nezadá s filmy kdy nejzápornější záporák vyzradí hrdinovi svůj kompletní plán (včetně slabých míst) na ovládnutí světa. Chápu, že z filmového hlediska je to třeba i potřeba, ale pak je výsledkem zákonitě pouze fikce, která se skutečností nemá nic společného. Osobně myslím, že vynechat ten telefonát, a ponechat prostě jen skutečný stav věcí, by bývalo bylo lepší. Nechávalo by to aspoň prostor pro vlastní interpretaci zda Frost skutečně dostal Nixona na lopatky vlastními silami či zda náhodou nešlo pouze o další brilantní Nixonův tah, jak odejít ze scény s aspoň nějakou ctí a svým způsobem i slávou. (09.04.2009)

Nejde konkrétně o Nixona a rozhodně to není duel. Duel by znamenal komunikaci, možnost dorozumění na osobní rovině, a tedy životní naději. *** Tohle je mnohem misantropičtější, obecné podobenství o člověku, který vykonává moc, a přitom je dost moudrý, aby nežil jako otrok mechanických principů, ale vnímal jedinečnost, neposouditelnost každé situace. Takový člověk chápe i podmínky svého postavení – a svého prokletí. Nevyhnutným důsledkem pro každého velkého státníka je, že koná na úkor vyprávění – že s veřejností nemůže komunikovat svá rozhodnutí jakožto součást svého osobního příběhu – vždy bude zredukován, nikdy se nebude moci sdělit těm, k nimž může ze své pozice mluvit. Možnost být sám sebou mezi těmi, kdo o něm vědí, nepřímo úměrně klesá s rostoucím veřejným vlivem, a čím větší vliv, tím více povinností, úkonů, a tím méně času své konání vysvětlovat i těm nejbližším. Natož svůj příběh, své důvody, své vidění světa uhájit před masami. Nejmocnější člověk světa pak nemá z podstaty věci šanci zůstat v živém spojení ani s přáteli – leda se mlčky přítelem stane ten poslední, ten nejvěrnější spolupracovník, který mu u všeho byl po boku a vytrval, a v porozumění se stejně smí jen tiše doufat, protože na to všechno si říct, už nikdy nebude dost času – a odvahy riskovat, že ztratí i jej. Takový dluh nelze uhradit, ani po odchodu z výsluní. Člověk-konatel odchází sám s vědomím, že vlastní život ve skutečnosti prožil ve stínu, v samotě za reflektory. *** Film nemírně přesně zpřítomňuje okamžik, kdy to takovému muži naplno dochází – z politiky musel odejít, protože jeho konání nebylo pochopeno, a protože se nedokáže sdělit, nebude se tam moci ani vrátit, aby smysluplně pokračoval. Sám sebe přitom překvapí, když kývne na možnost rozhovoru (kterou mu tak absurdně naservíruje figurka anglického páska, moderátora ze zábavních pořadů, jenž nemá o ničem páru, nezná nic než televizi a k interview ho vedou naivní důvody a rozhodně není možné, že právě on by státníkovi mohl pokládat správné otázky – musel by si z něj důstojného protivníka do duelu teprve vychovat – a na to není v zábavním průmyslu prostor stejně jako v politice), jakožto na svoji šanci pokusit se lidem všechno říct, jak to bylo – překvapí totiž sám sebe, že v to ještě doufá, že by chtěl. Že pořád ještě v koutku cynické duše touží po porozumění, po blízkosti, po tom, aby ho někdo poznal. Když se to nepodaří, zůstává konečně zklamaný a smířený sám, svoje paměti pro veřejnost, k nimž se upínal, nechá sepsat tak, jak si to žádá lid a rádcové, a se svým příběhem a zbytkem sil odchází do ticha. *** Člověk se neubrání myslet na všechny velké státníky, od antiky po naši havlovskou současnost, kteří brali svou pozici jako úděl, jako nevyhnutnou zodpovědnost, a po nichž nám zůstávají cynické a filosofické texty o nemožnosti dorozumění, a nebo ani to. (01.01.2012)