Fighter
Režie:
Natasha ArthyKamera:
Sebastian WinterøHudba:
Frithjof ToksvigHrají:
Semra Turan, Nima Nabipour, Cyron Melville, Molly Blixt Egelind, Sadi Tekelioglu, Behruz Banissi, Xian Gao, Denize Karabuda, Ertugrul Yilan, Özlem Saglanmak (více)Obsahy(1)
Tvrdohlavá dcera konzervativních tureckých emigrantů, usazených v Kodani, se snaží vyhovět snům svých prostých rodičů o její velké budoucnosti a zároveň zůstat věrná své osobní vášni – kung-fu. Toto výborné drama určené adolescentnímu publiku sází na sympaticky svéhlavou hrdinku a na působivé scény bojového umění v choreografii Xiana Gao (Tygr a drak). (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (72)
„Ženy nebojují, zvláště ne s muži. Co by řekli lidi, kdyby ses tady tahala s hromadou chlapů?!“ - „Tati, to je strašně staromódní. Není to, jak si myslíš!“ Ale přesvědčit otce bude těžké…Aiša miluje svůj bojový sport. Konzervativní muslimská rodina ji v tom však všechno, jen ne podporuje. Má problémy ve škole, která ji nebaví, u toho ještě bojuje se zvládáním vlastních emocí. Ale díky její vášni bržděné nesmyslnými překážkami a předsudky (ze strany turecké i dánské komunity) si velmi rychle získá divákovy sympatie. Ty ještě vzrostou po příchodu do týmu. Pak člověku ani příliš nevadí, že je to v nemálo ohledech pohádka, protože se na ni moc pěkně divá. Stejně jako na ty dynamické, dobře sestříhané souboje (navíc podpořené sedící hudbou), které jsou místy efektní až běda. Navzdory nedostatkům nemám to srdce dát filmu nižší hodnocení, protože jsem se dobře bavil, hodnotím tedy slabšími, ale ještě 4*. „Vztek je dobrá věc, ale musíš se soustředit. Neučíš se kung-fu kvůli boji. Učíš se kung-fu, abys měla kázeň. Pamatuj, dívej se do očí!“ ()
Aicha je turecká přistěhovalka, která chodí na střední školu a jejíž největší vášní je Kung-fu. Trénuje jej, kde se dá, a odnáší to jak popelnice, tak poličky. Bohužel tato láska neodpovídá ideálům náboženských tradic a tak ji musí před svou rodinou tajit. Kromě hezkého tréninku a několika efektních soubojů nabízí film silnou dramatickou linii o vztazích v turecké komunitě. Díky tomu se mohou ti méně znalejší i něčemu přiučit. Tak povedený kosmetický kabátek bych od Dánů neočekával a stejně tak potěšily i herecké výkony. Jen dořešení všech linií mi trochu scházelo. Zábava skvělá. ()
Spíš sociální a rodinný drama než akční a bojovej film, ale to vůbec nevadí,ono i ten život svázanej muslimskýma tradicema emgrantských turků v Dánsku, je tu vykreselenej a ukázanej celkem poutavě, obzvlášť pokud ty tradice narušuje dcera, která se tajně učí kung fu a musim teda říct, že Semra Turan je fakt hodně dobrá, navíc pokud dojde na souboje, což je většinou jen trénink a nebo závěrečnej turnaj (takže ne aby si někdo myslel, že se tady vybíjej ulice od zmetků jako obvykle), tak choreografie a celkově vizuální stránka soubojů je opravdu skvělá, až to trošku zarazí, že se něco takhle dobrýho děje ve filmu, kterej je víc drama než bojovej. ()
Velmi zajímavý film, který z vysoka shlíží na všechna bojová/taneční/romantická cosi made in USA. Seveřané se nemusí ani příliš snažit, aby i ze stokrát zpracované zápletky dokázali udělat něco jediněčně svýho, co vypadá a zní přirozeně. Důkazem, že to oravdu funguje je moje osoba, která si vybudovala hluboce zakořeněný odpor k čemukoli, co je bojové/taneční/romantické cosi made in wherever. Do týhle záležitosti jsem tak šla jen s minimální nadějí, že by to nemusel být zas až takový crap, když se do toho pustili seveřané, a hle, on to skutečně takový crap nebyl, ba co víc a světe div se, bavilo mě to. Určitě by šlo vyjmenovávat mouchy o velikosti ováda hovězího, které se vztahují ke kvalitě filmu, ale navzdory tomu to celkově působilo dost dobře, abych tomu mohla dát 4 překvapivé csfeďácké hvězdy. Nicméně i tak si nemohu odpustit nezmínit nedotaženost konce (asi se jednalo o záměr, který ovšem mě osobně vůbec nesedl) a stejně tak mi přišlo trochu moc okaté a nepřirozené poukazovat na sociální problémy pomocí koníčka, který i když měl hrát hlavní roli ve filmu, byl nešetrně odsunut na veldejší kolej, aby vynikl právě onen sociální kontext. Trochu škoda, ale i tak, celkově dost dobré a zajímavé. ()
Originalita a určitá výjimečnost Fightera spočívá v propojení evropského sociálního kritického balzakovsko-flaubertovského dramatu s kung-fu. Bol a vnitřní stavy protagonistů se tak neodehrávají uvnitř jejich duše, jak je běžně zvykem, ale jsou přeneseny explicitně ven – do tělocvičny. Co se nám tu odehrává, je striktní behaviorismus, otiskující duši do vnějších podnětů (údery, kopy, úhyby), jdoucí ve stopách Pavlova a Wattsona. A stejně jak malý prostor zabírá tělocvična vůči okolnímu světu, stojí i Aicha proti všem. Odtud význam očí, ke kterému nabádá trenér – oči představují bod (tělocvična = duše), odkud nahlížíme rozprostřenou krajinu (venek). Postavy ve filmu, hlavně rodiče a příbuzní hrdinky, sice nejsou schopny rozeznat, zda je chování a myšlení Aichy projevem pocitu, který zažívá (protože žádná myšlenka nemůže být silnější než její emocionální matrice), nebo zda jde o přetvářku a racionalizaci, za níž se skrývají opačné postoje (touha vypadnout z párty bratrovi nastávající do tělocvičny), kdežto divák takto maten a omezován není. Proč? Protože (i) Fighter chce potěšit zejména diváky a až sekundárně fiktivní postavy filmu (právě začlenění kung-fu přesouvá film z národního, levičáckého projektu, který by horoval za spořádanější živobytí tureckých exulantů, na globální, nadnárodní kinematografii); (ii) protože Fighter nutně potřebuje vnějšího pozorovatele, který by ocenil jeho pěstěnou behavioristickou konstrukci; (iii) protože jak kdysi prohlásil Schopenhauer, „zárukou dobrého stylu je mít co říct“, jenže není dvakrát produktivní volit k oslovení diváka vířivý akademický pojmový aparát; (iv) a protože Figter je zjevně jedno z těch děl, u něhož záleží, jak moc se v něm najdete vy sami. ____ Nejzásadnější námitka vůči Fighteru argumentuje přemírou klišé, z nichž je upředen. S tím nemohu souhlasit. Na většině kateder scénáristky vám sice budou každou chvíli vtloukat, že je lépe z klišé vyjít, nežli se k němu dopracovat; když vyjdete (jako Hitchcock nebo Lubitsch) z klasické situace a když ji obratně rozvíjíte, prohlubujete a vnášíte do ní prvky, které ji mohou ozvláštnit, máte větší šanci dobrat se k „originálnímu filmu“, než kdybyste začali z něčeho, co tu ještě nebylo... jenže každé takové nazírání na film – jestli z klišé vychází, nebo se k nim dopracovává, a nebo ani jedno, či snad oboje – je scestné a pohříchu zobecňující. U filmů není správné posuzovat jen to, jak dopadly a jak začaly, jestli originálně, nebo neoriginálně (protože přesně to nám zůstane v dlouhodobé paměti), podstatné jsou detaily a dění mezi koncem a začátkem (to z krátkodobé paměti, co zpravidla brzo zapomeneme). Jak by řekl Walter Benjamin, filmy jsou vždycky zároveň dokumentem jak kultury, tak barbarství. Všechno kulturní bohatství, které nás tak okouzluje a povznáší, děkuje za svou existenci nejen námaze velikých géniů, kteří je stvořili, ale i nevýslovnému utrpení jejich současníků. Kritické myšlení říká, že krásné nemusí být pravdivé. Německý filozof Adorno to vyjádřil takto: „Strom, který kvete, lže v okamžiku, ve kterém jeho kvetení vnímáme bez stínu hrůzy.“ A tak i u Aichy je podstatnější, co přetěžkého zažila v průběhu filmu, než-li závěrečných katarzních deset minut, na něž se nám film zužuje. Kriticky myslící divák tuto krásu a vznešenost narušuje tím, že odhaluje to, co na tomto závěrečném obrazu zůstalo zakryto a co mu předcházelo. () (méně) (více)
Reklama