Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Jsou filmy, ze kterých je každou minutu cítit léto, bezstarostnost a chuť si hrát. Přesně takovým je i snímek letošního režiséra a scenáristy Otakára Schmidta, jímž na sklonku 90. let vstoupil do světa hraného filmu. Zavádí nás do podniku požitkáře Marčéla, který funguje jako letní bar i varieté. On sám s manželkou vystupuje po večerech na jevišti, přes den pracuje jako plavčík a Eliška v místní požitkářské cukrárně. Zdá se, že jejich domov se stává středobodem celého předměstí, v němž se začínají dít věci balancující na hraně absurdity. Do ohnivých vztahových soubojů protagonistů vstupuje opojení z omamných hub i realita filmového natáčení, jehož se hlavní postavy náhle stávají účastníky. Barvitý film plný bezbřehé stylizace a vypravěčské svobody plně zapadá do nespoutané tvůrčí atmosféry sklonku 90. let, kterou stojí za to si připomenout. (Česká televize)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (134)

Nebešťan 

všechny recenze uživatele

Jako většina tady film hodnotím podle jiných měřítek, dávám čtyři hvězdy s tím, abych zvýšil jeho prestiž. O hvězdy ale vůbec tentokrát nejde, Schmidt natočil neotřelý film, který postupem času a tím co se dnes točí, musím mít pořád ve větší a větší oblibě. Má ve všech směrech prvenství v tom pozitivním smyslu. Těším se, až někdo smysluplně naváže na tento stylotvorný experiment. ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

„Dvě porce tý tvý píčoviny…nebo divočiny?“ Tak mně osobně stačila teda jenom jedna porce, podruhé bych si Schmidtovu „muchomůrkovou smaženici“ už opravdu nedal. Stejně jako v pozdějším režisérově snímku Herbert v ringu je kladen velký důraz na vizuál, v tomto případě hodně podmanivý, ulítlý, experimentální, podstatně barevnější a více prosvícený, takže po technické stránce jsem byl snad až na nepříliš zvládnutý zvuk a možná až přebytek „psích“ podhledů docela spokojen. Jenže co se týče filmu jako takového; Eliška je jistě originální, ale jinak hodně chaotický slepenec nepřílišných souvisejících scén (nápad provázat „děj“ s filmem ve filmu jenom přidal na nepřehlednosti), z nichž je spousta dost absurdních, hloupých, trapných či vyloženě nevtipných (to platí i o postavách, jejichž protagonisté si sice natáčení zjevně užívali, avšak divák jejich pochybné kreace už tolik ne), na druhou stranu některé byly tak blbé, až mě rozesmály (min. rozhodně nezapomenu na tu „erotickou“ s hymnou). A přítomnost italštiny byla fajn, ale dost jsem litoval, že jí nevládnu, takhle mi možná některé zdařilejší frky unikly (anebo taky ne). Za ten vizuál a sem tam nějakou vtipnější hlášku dávám ještě 2*. ()

Reklama

kodel 

všechny recenze uživatele

Nespoutaný devadesátkový film plný imaginace, divného humoru a erotické jiskry. Dialogy byly evidentně improvizované (což hercům formátu Polívky, Stivínové či Dejdara jistě vyhovovalo), scénář se asi někde ztratil (a film vysvětluje jak), kamera a střih podléhají momentálním nápadům, jejichž smysl není úplně srozumitelný, ale výsledek diváka vykopne do nebezpečného prostoru mimo zažité a očekávané konvence filmové řeči. 100 minut je trochu moc na volně řazený proud nápadů, ale hravost a vizuální originalita snímku, stejně jako lehce halucinogenní letní atmosféra, barvy, zvuky a chuť starého koupaliště, to vše stojí za ocenění. Tisíckrát raději toto, než pořád dokola Muže v říji, Ženy v běhu a Báby v ledu!!! ()

kobejn 

všechny recenze uživatele

Skvělé, a dost ojedinělý v našich filmových luzích a hájích, věděl sem o tom filmu dlouho, ale až dnes teprv viděl...sice s velkým zpožděním, ale to vůbec nevadí, páč i dneska mi to způsobilo docela velký šok a příjemný překvapení a nevím, zda by se mi to líbilo už tehdy, to nedokážu teďka říct... tradičně nízké hodnocení u toho, co se vymyká "zvyklostem", a tedy i u tohoto filmu mě vůbec nepřekvapuje, a jen to dokazuje, kolik a jak hodně lidí mělo má a bude mít úzkoprsý, zkostnatělý a konformní pohled na svět, umění a život a jak k smrti nudný tyto lidi a jejich názory jsou... ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Tohle jsou devadesátky, mladej, a ne nějaký posraný milénium! A tohle je (jak to, že Hirnlego a A_Fish nemají můj bod a Ony a Lupuscanis ano?) jeden z hlavních kandidátů (když zapřu celýho Magistra Švankmajera) na nejlepší, nejpropracovanější, nejnádhernější, nejnabitější, nejúžasnější a prosim pěkně nejdomyšlenější a nesmysluplnější český film za celých těch minulých třicet let, arci mě poslední minuta před titulky naplnila rozpaky a smysl jejího překvapení mi asi hned tak nedojde. Na přelomu tisíciletí musely být planety ve velmi pro českou kinematografii neblahém postavení: Postel, Eliška má ráda divočinu a Návrat idiota - tři nejlepší z tuzemských v letech 1998 a 1999 vzniklých filmů, z nichž dva byly autorským debutem, jen Idiot je Gedeonův druhý - však běda, od něj, od Reifa ani od Otakára jsme víckrát nic vidět nemohli. To je kruté. Natočil snad v novém tisíciletí Vorel nebo Trojan, o Hřebejkovi atd. ani nemluvím, tak dobrý film, jako je Otakárova Eliška? Eliška!, která není jen samoúčelným báječným, zběsilým a přece rytmickým tancem barev, zvuků, pohybů a slov, není ani jen detailně a nesmírně precisně vybroušeným klenotem. Je možno vidět, že je to film o těch samých věcech jako jiné filmy, jen forma podání se liší. Chtíč, drogy, zločinnost, manželské krize, vztahy rodičů a dětí, sousedské vztahy, menší a větší hříchy, ambice, obživa, užívání, otázka smrti. Co se jinde ukazuje, vypráví, řeší a prožívá tu setrvačně všedně, tu v náhlých zvratech, tu opatrně a tíživě, tu v dramatických, nesnadno napravovatelných střetech, nebo zase dětinsky v komediích, v Otakárově filmu se ukazuje, vypráví a řeší – děje – jako nepřetržitá bizarní show – je to však show životních forem – protože Eliška má ráda Divočinu. Co postavy v jiných filmech i v reálném životě zamlčují, říkají potichu nebo stranou, či pro co hledají vhodná slova i vhodnou příležitost (a tu a tam i ty reálné osoby potřebují nápovědu scénáře, jíž se jim v Elišce dostává), co je zraňuje, co je dráždí, co je potěšuje a činí šťastnými, k čemu teprve musejí dozrát, co pociťují – to se zde odehrává v tanci bezprostředních promluv a gest paradoxně autentické manýry. K čemu tíhnou nebo co charakterizuje jejich jednání, to „zjevně“ činí (srov. pokojskou Renátku při „úklidu“ pokoje, Hedviku v cukrárně atd. atd.). Ale v podobném monstrózním „gestu“ se odehrávají i běžná konvenční předstírání, která ani nejsme zvyklí u sebe reflektovat (srov. vzájemnostní sousedskou předávku šatů a olejíčku Elišky s Renátkou). Že místo skutečného jednání často vidíme symbolické úkony, mu na skutečnosti neubírají, ba naopak! Příběh jako takový je však stejně prostě kompaktní jako v každém druhém filmu. S přihlédnutím tedy k tomu, že sestává převážně z v podstatě běžných situací a dějů, může se divák velmi obohatit, jelikož má možnost ony běžné životní situace a vztahy nahlížet zpět skrze onu hýřivou manýru zjevnosti jako jedinečnou optiku. Pověstný „italský temperament“ obou hlavních postav je pak vhodným médiem k tak bezprostřednímu vyjevování a zpředmětňování vzájemné zlosti, že tato, jakkoli pochází z křivd a zklamání nikoli malých, nemá možnost otravovat lásku v jejich nitru (tím víc je mi stále nepochopitelným závěr filmu). K tomu, co jsem výše napsal, dlužno doplnit malou výhradu: ani Otakárův film není prost situací vpravdě dramatických, při nichž divákovi (totiž mně) tuhne krev v očekávání tragických zvratů. Stejně jako pracuje s běžnými životními situacemi či společenskými jevy, pracuje také s běžnými filmovými dramatickými postupy – jako s prostředky, ale zároveň jako s objekty své vlastní metody, což je na jakési metaúrovni korunováno (nevím, zda originálním, nicméně skvěle zakomponovaným) motivem nalezeného scénáře. Každý náruživý reflektovatel dějin kinematografie pak musí ocenit, do jakých konců (ba i začátků - je tu scénář, přijíždí režisér, točí se film) Otakáro dovedl odedávna již zejména v komediích oblíbený motiv finálního příjezdu kohosi, jehož překvapivá identita a odhalené záměry mnohé objasní (postavám i divákovi) a uvede na pravou míru. A toto vše bylo provedeno překrásným způsobem. Že je zde jedna z nejepesnějších filmových hudeb, nikomu nevnucuji: mně se líbí, jinému nemusí. Co však žádnému divákovi neodpustím, je úchvatná kamera, tvorba a sledy záběrů (o scénografii nemluvě), naprosto grandiózní práce se zvukem, skvělé obsazení a hraní od hlavních rolí do posledního křoví, mravence a vosy a zřídka slýchanou úplnou absenci hluchých, přiblblých či nepatřičných dialogů. Lze si přát víc? Lze: Kromě výsostného uměleckého zážitku a královské zábavy vděčím Otakárovi též za trvalé objasnění, proč mi vždycky česká hymna bez slovenského pokračování připadala tak – nehotová. () (méně) (více)

Galerie (5)

Zajímavosti (2)

  • Koupaliště ve filmu se nachází v Dachovech u Hořic. (M.B)
  • Natáčení probíhalo u Ostroměře, v Poděbradech a Praze - Břevnově. (M.B)

Reklama

Reklama