Hobit: Šmakova dračí poušť

Rád bych napsal, jak to bylo skvělé a bombastické a přeúžasné, plné krásné hudby a nervydrásajícího příběhu, ale nebylo. Viděl jsem dokonalou, řemeslně odvedenou práci výtvarníka, prožil několik nostalgických momentů, které mě znovu vrátily na stránky knih (vstup do Temného hvozdu, Bilbův výhled ze stromu, Esgarot, Špak), občas se uchechtl, jednou ucukl při 3D efektu, ale jinak jsem se spíš těšil na konec (měřeno přísnou optikou). Sám nevím, jak to je koncipované. Jestli je to zkrátka pro hardcore fanouška Tolkienova Hobita k potěšení nebo k nasrání. Přitom mohu odvážně říct, že se povedlo - jednotlivé sekvence, části, momenty jsou jednoduše skvělé, ale jako celek to prostě někde hapruje. Kam se sakra podělo to fantastično, ten děsuplný závan přenádherné bájné Středozemě? Vše je zadupáno do trpasličích výkalů hyperaktivním střihem, hektickou kamerou a umělohmotným prefabrikovaným scénářem. U Eru, jaká škoda, pane Tolkien! A tak krásně jste to napsal. S politováním musím říct, že to, co vám zfilmovali, nebylo zdaleka tak skvělé, jako to, co si přimysleli navíc. Ano, mluvím o Tauriel. Tato nová postava byla z celého filmu jednoznačně nejlepší. Vysoko nad vším tím patosem, barvičkami, a Thranduilovo přehráváním. Přesto všechno ale musím říct, že výlet na sever Středozemě jsem si vlastně užil a bylo vidět, že i ostatní mainstreamový konzumenti v kině občas zapomínají žvýkat ten svůj prošlý popkorn a oddávají se toulkám fantazií (měřeno mírnou optikou). (12.12.2013)

Musím připustit, že Špakova srací houšť (Opět dííky za pobavení, genitální překladateli distributorův!!) je kapku otravnější, než když dokonalý Frímen šlápl svou chlupatou nohou mimo Dno pytle poprvé, a to hlavně proto, že si božský Pítr trochu egoisticky zahrál na Džejárára, za což by mu Mistr určitě rozhořčeně narval do prdele svou fajfku. Širším koncem napřed! Doufám, že ty Džexnoviny dotáhne do konce. Docela by mě teď totiž zajímalo, jestli až Kili vyprcá Lilly, bude li z toho Trpelf nebo Elpaslík. Evandželína asi hezky polykala a její vnucená postava kapku kazí onu opravdovou "chlapskou" zábavu, kterou by bohatě zastal již jemně jetý Homolas nebo jeho dokonale žužu otec. Ať je tomu však jakkoliv, vše výše zmíněné je zcela odpustitelné a pořád se jedná o dokonalou, úžasnou a dechberoucí vizulizaci nočních polucí každého fanouška fantasy, zakončenou famózní drakiádou v kulisách, které překonají i ty nejvýpravnější sny skalních příznivců trpasličího porna. Díky, Pítře, díky! (14.12.2013)

Tento díl zdál se mi poněkud slabší oproti jedničce, ale to přičítám loňské euforii z opětovného návratu do filmové Středozemě a znovusetkání se starými známými spolu s těmi novými. Na "dvojce" se mi opět líbila fantazie scénáristů, kterou vylepšili (ano, čtete dobře) vylepšili fantazii Tolkienovu. Užívala jsem si napínavou cestu Temným hvozdem, stejně tak i dobrodružství s Lesními elfy, super kaňoning v sudech, setkání s lidmi v Jezerním městě nebo Gandalfův střet s Nekromantem. Musím vyzdvihnout poslední část filmu, kdy se Bilbo a ostatní trpajzlíci setkají se samozvaným vládcem Pod horou, drakem Šmakem v Ereboru. Jsem ráda, že jsem šla na 2D verzi s titulky, nemusela jsem se takhle setkat s mnohými kritizovanou 3D. Za mě opět jasných 5*. (28.12.2013)

Už nebudu dále plakat nad rozlitým mlékem, že dělba na tři filmy nedává smysl (ale pořád ho nedává). Prvních pár desítek minut teče po plátně roztažená digitální kašírka jedničky s nějakým tím slunce západem / východem naklíčovaným za zády. S láskou přitom vzpomínám na časy, kdy pro mě Středozem byla hmotnější a předmětnější než digitální postavy skřetů a velkolepá hra barev. Jackson vycpává, jak se dá. Za elfí travesty show ať mu narostou parohy. Tauriel je krásná a otravná, Legolas působí o půl století starší než v Pánovi prstenů a protože nemůže být ten ležérnější atlet, co vlastně rád trpaslíky, tváří se jako pastýř, kterému někdo sodomizoval stádo ovcí (zdravím do Znojma) a jeho přínos spočívá v točitých choreografiích (ke konci už fakt otravných). Dvojku pro mě dělí scéna se sudy. Ta tekutá akční plavba je boží a příchodem Barda a Esgarothu se mi vrátil i pocit, že chci být součástí Hobita a angažovat se v něm jinak než jako čumil. Konflikt démonicky kvetoucího Thorina a charismatického buřiče Barda má starou noblesu a odporný podágristický buržuj starosta vrací do Hobita kus přesahu i humorného divadla. Najednou je zas co objevovat a čím se nechat překvapit a pobavit ("proč nám ze záchodu lezou trpaslíci?"). Pocit, že se strašně těším, až se trojlístek vypravěčských linií na konci protne ve velkolepém akčním finále, mě postupně opouštěl. Šmakovi skáče do řeči usmrkaná milostně-funebrácká epizoda s Kilim a že by mě bavilo sledovat tu natahovanou partu taviče Kahana v Mlžné hoře, to taky zrovna tvrdit nemůžu. Navíc závěrečný trojitý cliffhanger je docela laciný a zničil mi předpoklad, že dvojka je lépe strukturovaná než jednička. Takže - stejně jako minule. Tentokrát ještě blíž čtyřem hvězdám, ale za ta zklamaná očekávání... ne. To nejde. Edit po druhém shlédnutí: tak jo, jde. (11.12.2013)

HOBIT: ŠMAKOVA DRAČÍ POUŠŤ opětovně rozděluje, ale tentokrát nejenom diváky, ale i vyprávění, protože přechází od dobrodružné podívané první poloviny k temné fantasy v polovině druhé. Od prvních kroků hobita, třinácti trpaslíků a čaroděje až do příchodu do Jezerního města druhý díl navazuje na NEOČEKÁVANOU CESTU svou výstavbou vyprávění, když řetězí atrakce v duchu těch nejlepších dobrodružných podívaných, zatímco nastiňuje širší kontext putování.__________ Na rozdíl od první části se ale nevracíme na již známá místa, ale na zcela nová, která vedle provázání s prstenovou trilogií "návratem" některých postav (Legolas) umožňují budovat širší síť významů spojených s hobití trilogií (kritika izolacionismu a mamonu). Není ani třeba čekat na rozšířenou verzi, aby napravila rytmickou nevyváženost. Vyprávění se posunuje kupředu po dvacetiminutových blocích, které jsou odděleny podle místa a představených postav (návštěva u kožoměnce Medděda, Mirkwood s pavouky a u elfů), zatímco je na jednu stranu dynamizováno hrozbou v podobě skřetů a retardováno oddělením Gandalfa na jeho vlastní cestu za zjištěním zla v Dol Golduru.__________ Ovšem od flashbacku v Jezerním městě přichází zlom, kdy se z fantasy s adjektivem dobrodružný film překlápí do temné fantasy, která je ozvláštňující svou sebeuvědomělostí, když se hlavní otázkou stává, jestli jdou zvrátit předem dané vzorce (v tomto případě mytického) vyprávění. Potíž s druhou polovinou je však nejenom ve změně tónu, ale i rytmu (na místo tří dvacetiminutovek a jedné čtvrthodiny se operuje ve dvou pětatřicetiminutovkách s epilogem), zatímco se vyprávění snaží udržet svou seriálovou výstavbu. Nesměřuje se ale k sjednocení nesourodé party, jako tomu bylo v Neočekávané cestě, ale k jejímu rozdělení (jedni jsou v Osamělé hoře, druzí v Jezerním městě, třetí v Dol Golduru) s příslibem věcí příštích.__________ Na vyvrcholení temné fantasy si je třeba počkat necelý rok, ta dobrodružná ho nabídla v první hodině ŠMAKOVY DRAČÍ POUŠTĚ v podobě nesmírně opojného úniku v sudech se spoustou nápadů, postupů ze seriálů i nápaditého stylistického odlišení tří skupin (jinak jsou snímáni trpaslíci s hobitem, jinak elfové a jinak skřeti, přičemž jsou odlišeni i délkou záběru). Snad se s TAM A ZASE ZPÁTKY ukáže zlom v polovině dvojky jako promyšlený tah._____ P. S. Viděna verze ve 3D s titulky. Ačkoliv se nejedná o konverzi a nad užitím třetího rozměru se evidentně přemýšlelo (jak vtahující pasáže zdůrazňující hloubku prostoru, tak distancující s různými podvratnými vtípky na hraně PG-13 s uťatými částmi těl padouchů), nedabovaná 2D varianta se jeví jako lepší volba. Už proto, že rychleji stříhané atrakční pasáže s trpaslíky a hobitem (sudy, pec a Šmak) jsou prostorově dezorinetující a potemnění moc plusových bodů nepřidává. (16.12.2013)