Hobit: Šmakova dračí poušť

Šmakózní. Není otázka zda je druhý Hobit lepší či horší jedničky; je zcela jiný a v žádném ohledu již nepřipomíná pohádku či svou knižní předlohu. Zda je to dobře či ne je věc názoru stejně jako fakt, že dvojka spíše než co jiného je Jacksonův King Kong umístěný do Středozemě, ale oproti němu se tu pro veškerou a častou akci nezapomíná na postavy. Na jednu stranu je potěšující skutečnost, že jestli TAKHLE vypadá uměle natahovaná (věci z dodatků à la Gandalfova výprava či geneze planoucího oka vynikající; ty z prstu vycucané à la mezidruhová romance strašné) a rozmělněná továrna na peníze, která by navíc jako střed trilogie neměla mít pořádný začátek či konec (což pravda nemá a mohl tam nakrásně být, kdyby bylo lépe zvoleno rozdělení), tak... Jen houšť a více takových, protože je to nesporně zábava plná akce, nápadů a velkoformátového filmového kouzla. Jenže je to zároveň pro veškerou osudovost a akčnost studené jak psí čumák (jediná akce, které nevévodí hravé eskapády a v níž o něco jde i „se potí krev“ je Gandalf versus Sauron). Náznak emocí aby elitní pátrací tým v čele se Sherlockem pohledal; a nenašel by. A navzdory vší té epické spektakulárnosti je vrcholem, stejně jako v případě první části, prostá rozmluva jednoho hobita s CGI postavou. Ovšem o to více nepříjemně zarazí, že Bilbo jako takový je tu mnohdy na dlouhé desítky minut odsunut na zcela vedlejší kolej. Což ostatně nejlépe symbolizuje problém druhého Hobita; zatímco pro Pána prstenů, pro kterého si tu Peter pokládá základy, je Bilbo nepodstatný, tak pro Hobita, o jehož adaptaci (ať se to Jacksonovi líbí či ne), stále ještě jde, je nepostradatelný. Prodloužená verze pak je tím samým, čím byla pro Dvě věže; tedy byť znatelně delší, tak mnohem celistvější, sevřenější, lépe ubíhající a pocitově paradoxně kratší. Většina nových či prodloužených scén není jen povinnou úlitbou pro ty nejvěrnější fanoušky či milým nikterak podstatným rozšířením již viděného, ale stávají se nedílnou součástí děje, kdy dodávají hloubku postavám i ději. Nejvíce z nich profitují Medděd, Temný hvozd, Jezerní město a Gandalfova linie. A některé jsou tak zásadní (a dobré), že zůstává rozum stát, co bylo na jejich úkor v kinoverzi upřednostněno. (12.12.2013)

O třídu lepší prvního dílu, kdy Jackson krotí hlavně sám sebe, dává dokupy jakýs takýs souvislý děj, byť s lehkou pachutí vynuceného intermezza, a především dává k dobru okřídleného ještěra, jemuž není v ringu digitálních příšer rovno a zahlazuje tak v závěru rozpačité dojmy z jinak veskrze matných (Medděd) a rovnou i zbytečných (Tauriel) postav. (31.03.2014)

Kouzlo je pryč. Poprvé. Ve všech ohledech slabší než první film, tam kde se divák mohl v jedničce zastavit, být okouzlen prostředím a pobavit se dobrým dialogem, tak tady se pořád někam pospíchá, staré postavy se nerozvíjejí a na nové se kašle a Jackson s Lesniem pořád otravně kroutí kamerou do boku. (18.12.2013)

Není to tam. Sice to nebylo tak konzistentně generické jako Neočekávaná cesta, ale když už ano, tak pořádně. V akčních scénách jsem instinktivně tápal po klávesnici s myší - je to fakt spíš PC hra než film. Včetně střihového přesunování na vyšší levely, kde loadovací obrazovku nahrazuje pětivteřinový kamerový oblet společenstva na cestě (viz přechod z podzimního lesa k zamrzlému jezeru). Natahované je to pořád stejně, tempo neexistuje, největší problém je absolutní a až absurdní neosobnost, trpaslíci zůstávají anonymními figurkami a Bilbo odstrhovanou okrajovou postavou (což je škoda, protože Freeman je rozhodně nejsilnější zbraň filmu). Shore napsal nejnudnější score poslední doby, které není od Hanse Zimmera, přesto nejzvládnutější není u Hobita obraz, ale zvuk. V nejlepších momentech se daří navodit dojem, že někdy brzy se konečně stane něco zajímavého. Nakonec se to nestane. Nejpatrnější je to u finále, u kterého jsem měl po nástupu trpaslíků problém neusnout (pár mikrospánků ale bylo). A ten cliffhanger je drzost - tříhodinový film musí mít dílčí konec, prostě musí. Jinak jsem zvědavý, jestli hláška "možná pro tebe mám něco velkého v kalhotách" zlidoví podobně jako "Neprojdeš dál!" (celá milostná rádobylinie je i přes mou mnohostrannou oblibu Kate z Lost Jacksonovo kariérní dno, a to počítám i Lovely Bones). Nejotravnější je nekonečné parafrázování prstenové trilogie na všech myslitelných úrovních, které rozhodně neumožňuje "nesrovnávat". Protože to srovnání je opravdu kruté a rád bych k němu nebyl tak nucen. Tentokrát jsem o čtyřech hvězdách ani neuvažoval a zklamání je o řád větší. Asi i proto, že tentokrát zde na rozdíl od nekonečného ničeho minule byl potenciál. Tři hvězdy jsou za... já ani nevím. Prostě je dám a radši se tím nebudu zabývat. (11.12.2013)

Já musím začít něčím, čím jsem tady snad ještě nikdy nezačal a čím by se asi ani komentář k filmu začínat neměl, ale já si prostě nemůžu pomoct a musím se prostě z toho vypsat hned. Je to hudba. Howard Shore vytvořil tak krásný soundtrack, který je jako když přijdete na hrad plný tajemství, fantazie, dobrodružství a vy k ceně lístku na tenhle hrad dostanete toho nejlepšího průvodce na světě, přesně takhle tady na mně působí je hudba pana Shora. Pokud jde o film, tak já doslova obdivuju Peterovo umění vyprávět obrazem. Peterovu schopnost vyvolat smích, pocit strachu, nechat vyniknout nádherné exteriéry Nového Zélandu, navodit atmosféru strachu, ale i naděje, bez jediného dialogu považuju za naprosto geniální. Šmakova dračí poušť v sobě nemá velkolepé bitvy, ale o to víc vynikne akční útěk trpaslíků z elfího království , takhle zábavně hravou akci jsme už dlouho neviděl. Trošku zamrzí větší množství elfích dialogů, které miluju, protože to nejsou jsou to tuctový knižně scénaristický kecy, maj v sobě mnoho krásy a síly. Naopak jsem docela rád, že Gandalf zde nemá tolik prostoru. Nic proti němu , kdyby u nás kandidoval na prezidenta, tak ho okamžitě volím, ale já bych s nim prostě nikam neputoval, ten jeho kukuč typu „já vím víc než ty“ by mně po chvíli asi pěkně sral, nevím sice jak to cítí Bilbo, nebo dřív třeba Aragon, ale já bych si v jeho přítomnosti připadal jak absolvent zvláštní školy. Musím však ocenit že právě Gandalfův výstup má v sobě nejvíc temnoty. A o co šetří Šmakova dračí poušť na emocích ve svým příběhu, o to víc je dává do obrazu a hudby. (11.12.2013)