Tvár v okne

Tři hořké povídky, přičemž hořkost nabývá s každou další na intenzitě. Žalobce, kde se střetává ani ne tak maloměšťáctví, ale obyčejná lidská malost (scéna s udavačským dopisem na vyšší místa je nejsilnější) s lidskou touhou po svobodě. Pěkné.  V druhé mne mrzelo jen to, že Solan ani jednou nedal do společné scény pana Högera s panem Štěpánkem, to by byl doslova velký třesk. Obhájcův příběh graduje při setkání s vypečenou rodinou, které by se zjevně ulevilo jeho smrtí. Hořké ještě o stupínek víc, nicméně pro mne nakonec z celého triptychu nejslabší. Účinkem, nikoliv kvalitou. Poslední povídka pak nejsilnější, jak účinkem, tak kvalitou. Stereotypem postižený pár, kde na jedné straně stojí rozvodový Soudce, který se rozhodl, že je šťastný a jeho dlouho pasivní žena, jejíž chvilková vzpoura ale nikam nevede.. Autentické, nadčasové  a ďábelsky nepříjemné a symbolicky až orgastické. Neřešený ale stálepřítomný zvuk tekoucí vody, stejné večery i rána..brr.  A Pešek před svým "pádem" do přeslazených dědečků vynikající! Celkově velmi silná čtyřka, kterou rád zaokrouhluji právě za tu poslední povídku směrem nahoru. (02.06.2024)

"Höger se objevil ve druhé z povídek, nazvané „Obhajca“, jako MUDr. Dedík, který jako by z oka vypadl Morákovi ze Srpnové neděle (1960), pouze s tím rozdílem, že je oděn do bílého doktorského pláště. Svými cynickými promluvami hojně častuje své mladší kolegy („Vy jste vůbec trapná generace. Vy nemůžete v životě nic skutečného ani vyhrát, ani prohrát.“, „Staly se větší omyly v dějinách, například že opice slezla ze stromu a bylo jí tam dobře.“) a působí jako protřelý lhostejný světák, který už viděl leccos a nic ho nemůže vyvést z míry. Höger byl obsazen podle typu, na jistotu, což je velká škoda vzhledem k tomu, jak zajímavé role tento film nabídl Zdeňku Štěpánkovi (ten přesvědčivě ztvárnil bývalého soudce po infarktu) a rovněž Ladislavu Peškovi s Vlastou Matulovou, kteří si zahráli manželský pár navzájem odcizený léty rutiny. Pouze jeden z nich si ale tento fakt dokáže připustit a vyslovit ho nahlas." / http://www.25fps.cz/clanek/nazev:filmove-herectvi-karla-hogera-cast-v-kvalita-mezi-prumerem-1963-1968 (26.04.2010)

Tvár v okne je moje tretie zoznámenie sa s tvorbou Petra Solana a jeho dvorného scenáristu Tibora Vichtu. Škoda, že som ho nevidel v dobe nakrútenia, asi by som bol tolerantnejší. V máloktorom filme sa zišlo toľko slávnych hercov. Málokedy tiež ich účasť priniesla tak málo. Paradoxne ani českí herci zvučných mien film nezachránili, skôr naopak. Pri dnešnej projekcii film na mňa pôsobil ako zúfalý obraz vtedajšej doby, ako i vtedajšej úrovne slovenskej kinematografie. (15.05.2010)

Tvár v okne je film, ktorý bude chvíľu vo Vás rezonovať. U mňa to znamenalo fakt, že počas jednej poviedky som uvažoval o tej predchádzajúcej. V tej prvej sa najmä tancuje a kávičkuje a je takou malou predohrou k druhej, ktorá sa dá nazvať takým malým hereckým koncertom. Dramaturg a scenárista vedeli, prečo film ukončiť portrétom staršieho sudcu, riešiaceho celý život rozvody. Ten je totiž až bergmanovsky dusný a depresívny. Nemusí mať iba starý človek vždy pravdu, niekedy nie je od veci počúvať ani mladých (a svoju ženu). Trochu nevyrovnané, dnes by film v takejto podobe v kinách maximálne prepadol ako nudný pseudoart (čím nie je), ale celkom odvážny pokus o zobrazenie medziľudských vzťahov v 60. rokoch. Počúvame tu, že tí dnešní mladí už nie sú takí, akí bývali tí starší a že dnešná doba je iná. To počúvame aj dnes a budeme to počúvať vždy. Či to znamená nadčasovosť, alebo naivitu filmu, posúďte sami. (11.04.2014)

„Nijaký predpis mi nezakazuje hrať na trubku.“ / „A poznáte predpis, ktorý by to doporučoval?“ :o) První povídka mě oslovila osobitým nádechem své doby, silnou lyrickou atmosférou ve svém závěru a hlavně zajímavou konfrontací naplněnými dialogy mezi soudním prokutárotem a předsedou města či ředitelem školy. Scéna, kde se dva znich během dialogu v chůzi, s dělícím plotem mezi nimi, pozastavují nad dírou v plotě a místními delikventi, zatímco jenom díky této díře si mohou před rozloučením hned dvakrát(!) podat ruky, zavání až absurdní satirou. Přesto mě první povídka o žalobci až tolik nenadchla a k mým silným dojmům více přispěly až následující dvě, jak s citem rozehrány nemocniční, advokátské i politické povídánky s pacientem v podání Zdeňka Štěpánka, tak hned dva spojené příběhy dvou manželských dvojic v protikladných fázích života, kde dominuje Ladislav Pešek v postavě soudce. Všechny tři povídky pojí výrazná postava muže soudní profese, kterého však výrazně poznáváme i mimo pracovní náplň (ve druhé povídce dokonce jen mimo soudní prostředí), poslední však působivě přímo gradovala paralely mezi pracovním a soukromým životem Peškovy postavy, pokud jde o záležitost ve věcech manželství a rozvodu. Velmi pěkně se tu rovněž pracovalo s prvkem fotografií, které od archivních ukázek v oblíbené krabičce až po dvě aktuální momentky dotvořily posmutnělé, leč intenzivní završení jednoho příběhu. K tvorbě Petra Solana jsem se tímto vrátil po dlouhé době a rozhodně mě, i se skvělými herci a výbornou atmosférou, oslovil dalším šedesátkovým počinem. [85%] (25.05.2024)