Bílá stuha

(1001) Miluju to! Miluju to! Všechny ty detaily, rakve, záclony, povozy, miluju to! Poloprázdný kino, zrnitý obraz, střih, u kterého člověk přemýšlí, jestli náhodou střihač nenasadil špatnou cívku, miluju to! Bůh a klece a láska a spát bez večeře. (Je jasné, že Hanekeho film má Hanekeho nekonec. Já bych tam ovšem hodila atomovku, aby všichni vyletěli do povětří.) (23.09.2010)

Studené jak sibírska zima. Haneke je majster. Majster vyvolávania emócii zdanlivou bezpocitovosťou a majster krutých obrázkov, ktoré vás neschopných slova nechajú sledovať záverečné titulky. Otázkou je, či vám tento prístup vyhovuje. Tématicky podobný Dogville som videl trikrát, Stuhu si už nepozriem nikdy. Keď točíte natoľko ťažký film, musíte sa za divákovu pozornosť nejak odvďačiť - buď katarziou, vontrierovskou "fackou", alebo aspoň náznakom satisfakcie - nie len dve a pol hodiny konštatovať, že staré časy stáli za hovno, a skončiť pritom, že to tak naozaj bolo. Najlepší Haneke čo som videl, to áno. Ale stále si myslím, že natočiť ten film "normálne,” by bolo omnoho výživnejšie. Čo som si mal z tohoto akože odniesť? (12.05.2013)

Z toho, čo som doposiaľ videl, zatiaľ najlepší Haneke - prenikavo jednoduchý, pritom pod povrchom rafinovaný (rafinovanejší, než sa zdá, prenikavejší, než dáva sprvu pocítiť). Záludná expozícia hrôz prenikajúcich zhora nadol, zvnútra von ako len mimovoľne zachytené slová a emócie aktérov udalostí, nezačínajúcich, nekončiacich, ktorých je divák svedkom. Slovami Petra Michaloviča - "genealógia zla". Dobré zostáva, no zlé, na to sa nesmie zabudnúť. Zlo, bezmenné, prehlušené, navracia sa s vervou stále späť. Dominancia mužov, ambivaletný princíp Hanekeho zdomácnelých postupov a neprikrášlená revízia vypovedaného. Až sa trochu rozpíšem, prispejem snáď niečím rozsiahlejším - a zmysluplnejším. Zatiaľ len opäť slovami Petra Michaloviča, citujem: "A vôbec, neodškriepiteľnou prednosťou Hanekeho filmu je, že generuje viac otázok, než dáva odpovedí, vďaka čomu presúva premýšľanie o príčinách jednej historickej podoby zla aj na diváka. Je to správne, veď prečo by mal mať nevoľnosť z toho, čo sa síce stalo nedávno, ale napriek tomu sa na to pomaly zabúda, len režisér." A predsa jasnejšie načrtáva len jednu stránku toho, čo nám odkazuje. Otázky, odpovede, plynulý ruch, v ňom sa skrýva ďalšia. (29.12.2014)

Otcové se snaží vtlouci do svých dětí ctnosti, matky mlčky přihlížejí, mezi partnery panuje navenek respekt, v soukromí to kypí pohrdáním, po ulicích chodí vzpříměně upjatě děti, které zdvořile leč chladně odpovídají dospělým. Spory se neřeší otevřeně, ale dobře promyšlenou pomstou, vina se stíhá i na dětech a dětech dětí. Nečekejte vroucí slova ani vřelé objetí, city se projevují velice skromně, skoro neznatelně. Film, ze kterého mrazí, ale který ledacos vysvětluje.                                     NABÍZÍ SE SROVNÁNÍ SE DVĚMI FILMY:                                                                                                                               Prvním je Fanny a Alexandr od Ingmana Bergmana. Je tu podobná chladná askeze v domě duchovního, ale ovzduší široké rodiny je příjemné, vládne tu radostná uvolněná atmosféra, hýří to barvami. Postava přísného duchovního je v řadě prvků podobná otci rodiny, který je také přesvědčen, že páchá dobro, ale na své děti se ani jednou neusměje.                              Druhý snímek, který řeší viny otců předávané na syny pochází z Čech. Je třeba zabít Sekala Zde je uzavřená komunita malé vesnice, kde si všchni vidí do talíře, krom každodenní dřiny zbývá chvíle jen na skleničku. O panchartech se ví a opovrhuje se jimi i jeich matkami, zatímco otcové se těší vážnosti. Všichni chodí do kostela, což jim nebrání v nenávisti jednoho k druhému. Rozdílnost v náboženství se řeší vyobcováním, ten kdo škodí se likviduje nájemnou vraždou. Sama likvidace ovšem v důsledku nic nepřinese, protože systém pohrdání zplodil dalšího dědice. Všechny tři filmy mají něco společného. Ukazují, že násilí plodí násilí a není snadné se z takto vygenerovaného společenství vymanit. Odpověď, kdo spáchal všechny nepravosti v obci je pouze jedna - zloba v lidských srdcích.                                                                                  Zajímavé komentáře: charlosina (02.11.2014)

Michael Haneke je krutý vypravěč. Ten odosobnělý a chladně akademický způsob vyprávění (a snímání), který zvolil pro Bílou stuhu, je stejně sadistický a beznadějný jako samotné události, o kterých film vypráví. Absence nediegetické hudby, černobílá kamera nového realismu prostá jakékoliv stylizace, dlouhé tiché záběry, emocionální prázdno – to vše jsou v Hanekeho rukách velmi silné zbraně vyvolávající u diváka záchvaty deprese, zhnusení, nevolnosti a strachu…strachu ze samotné podstaty člověka. Bílá stuha je stejně tak odosobnělá a prostá emocí jako samotné postavy v ní, díky čemuž vyznívá celé vyprávění ještě naléhavěji a diváka doslova emocionálně vyčerpá. ____ Haneke je trpělivý vypravěč-sadista, který neužívá zaběhlých filmových postupů a vypravěčské rutiny, aby divákovi usnadnil zážitek (uchlácholil ho) – nebudí emoce pomocí hudebního podkresu, místo toho se hudby vzdal úplně a je jen objektivním pozorovatelem-historikem bez empatií a právě tahle absence emocí –u postav a i v samotném vyprávění – je tím nejděsivějším, co Bílá stuha nabízí. V roce 2009 dali o sobě hlasitě vědět dva z předních představitelů německé kinematografie a v obou případech to stálo za to. Werner Herzog ukázal Hollywoodu pravou podstatu remaků se Špatným poldou a Haneke nám všem naservíroval akademický majstrštyk krutější než ten nejkrvavější slasher. 100% (14.05.2010)