Piráti na vlnách

Nebudu zastírat, že mě první snímek (jinak veleuznávaného scénáristy) Richarda Curtise dostal doslova do kolen. Po inteligentní romanci Lásce nebeské přichází hudbou nenabažená mladá generace, s čímž hodlá jedna ilegální rozhlasová stanice něco zásadního udělat. Pirátské plavidlo Radio Rock plné excentriků nás přivádí do roku 1966 a představuje bandu neúnavných snílků, kteří hudbou i názory udávají současný životní styl. Nečekejte ale žádnou hlubokou výpovědní sondu, revolta je tu znázorněna po svém. Ač je tu témat celá plejáda, snímek trošku trpí nekompatibilitou, na postavy se tu moc nemyslí, přičemž v dramatickém finále sklouzáváme do hodně sentimentálních hlubin, které si mohli tvůrci odpustit a které vlastně ani příliš nefungují. Určitě osloví podmanivý soundtrack, roztomilé minipříběhy a především herecké obsazení, kterému dominují hlasově dokonale vybavení smilníci Philip Seymour Hoffman, Nick Frost, Bill Nighy nebo Rhys Ifans. Přímočaré historky a soukromé trable nicméně baví diváka po celou stopáž, takže když akceptujete neúnavné bohémství namísto nějakého poselství, budete se bavit SKORO královsky. Pro Curtise druhý palec nahoru, i když vedle Lásky nebeské lapá hodně často po dechu.. (12.08.2009)

-"I don't even like Simon." Přiznám se bez mučení, při prvním promítání mě tenhle film příliš nezaujal. Práce se soundtrackem mi nepřišla nijak objevná a také jsem měla problém napojit se na hlavního hrdinu, jehož představitele mám z jiného filmu zapsaného jako psychopatického vraha a oproti tomu se mi jeho zdejší problémy zdály nezajímavé. Nezapomeňme také na moji selektivní nenávist vůči Richardu Curtisovi kvůli Lásce nebeské. Jenomže naneštěstí nebo naštěstí moje sestra tenhle film miluje a kvůli ní jsem ho od té doby viděla nespočetněkrát. Naučila jsem se mít ráda vedlejší postavy a raději si užívat flow, kterou dostávám, než si stěžovat, co nedostávám. Takový krok bych od sebe nečekala, ale co už. Když už film plný mužské energie, tak tohle je způsob, jaký jsem schopna zpracovat a vyváznout vcelku bez úhony. Můžou za to zejména Philip Seymour Hoffman, budiž mu země lehká, a Rhys Ifans, a jak říká moje sestra, každý film by měl povinně obsahovat roli pro Billa Nighyho. (14.05.2016)

Richard Curtis je Bůh a Piráti na vlnách se hned zařadily do řady jeho nejzdařilejších kousků vedle Mr.Beana, Lásky nebeské a Notting Hillu. Krásná muzika, britský suchý černý humor (řehtal jsem se v kině pěkně nahlas), pocity přátelství, nadšení pro věc. Můj oblíbený Rhys Ifans tentokrát jako nejsexuálnější dýdžej Gavin Cavanagh (zatímco v Notting Hillu hrál sexuálně nevyrovnaného spolunocležníka Hugha Granta). Bill Nighy (starý rocker s vánočním hitem z Lásky nebeské) tentokrát jako šéf Rádia Rock, další výrazný týpek Philip Seymour Hoffman jako dýdžej Hrabě. Závěrečné scény korunované objevením mnoha lodí mne docela dojaly a děj jsem dost prožíval. Trailer je na ČSFD: http://www.csfd.cz/film/239255-pirati-na-vlnach-boat-that-rocked-the/videa/. Napodruhé dávám o hvězdu méně, Láska nebeská a Notting Hill jsou přece jen lepší. (10.08.2009)

Přesně něco takovýho jsem dnes potřebovala. Přiměřeně praštěný a víc než dostatečně zábavný. Po herecké stránce bezvadný, kde excelovali i pro mě neznámí herci. Všechno umocněný senzační dobovou muzikou a o spoustě suprových hlášek už ani nemluvě. "Nemůžu se milovat při umělém osvětlení, je to nepřirozené." Radio Rock rozhodně dneska splnilo svůj účel a to je pro mě podstatný. (02.12.2013)

Richard Curtis je život milující lidumil, který měl tu smůlu/štěstí, že se narodil na britských ostrovech. Po Lásce nebeské přichází s pekelnou mořskou nemocí jménem rock´n roll. Na loď lásky,jež je obydlena svébytnými postavičkami, které lze ve zkratce charakterizovat labely jako lesba, hipík, vtipálek, loser, Casanova se díváme očima Carla, nepolíbeného studentíka, který dostává lekce sexu, naslouchá volání krve a decibelům pořádné muziky a poznává, jak piráti ze Severního moře mění upjaté poddané Jejího Veličenstva v rozjásaný rockující kotel. Konec šedesátých let vidíme v popkulturních prostřizích, v montážích posluchačů, v zachmuřených rysech vlády, která hodlá ve jménu řádu zatnout rozepnutým poklopcům tipec. Curtis dávkuje ten správný poměr nekompromisního chlapského humoru, jadrné mluvy a rockových vypalovaček, což zní jako film pro všechny správné kluky, co toužili být dalším Jimi Hendrixem. Ale kdeže, nebyl by to Curtis, aby do filmu nepropašoval další vztahovou mozaiku nepravděpodobných párů, oslavu přátelství, vášeň pro riffy až za hrob a hlavně: láskyplné happyendy. Hudba je jazyk srdce a Curtisova plovoucí relikvie naplní uši i srdce až po okraj. Jediné slovo: DISARMING. Nicméně od absolutoria brání dvě výhrady: vysoce amorální (což je u romcom běžné, ale ne tak očividně) a na rozdíl od Love Actually se všechny jizvy hojí bleskově a bezbolestně. A příběh je možná příliš epizodický na to, aby se člověk nechal unášet vlnami znovu. P.S. NENÍ! (20.07.2009)