Poslední dům nalevo

Původní „Last House on the Left“ pojímal motivy násilí a pomsty exploatačně. Remake ze stejného příběhu vychází k fyzicky intenzivnímu thrilleru. V obou případech se jedná o typické produkty své doby. Zatímco Cravenův originál je esencí laciných brakových bijáků ze sedmdesátých let (drogově poblouzněná nesourodost vyprávění; třeskutě ubohá forma; zkazky o filmu, jeho interpretace a ostatně i jeho slogan z plakátu jsou mnohem podnětnější a dramatičtější než film samotný), stejnojmenná novinka je zase stylově čistá žánrovka dle současných mainstreamových norem. Nicméně zatímco Craven se vůbec nezatěžuje otázkou legitimnosti či etičnosti pomsty, tentokrát film v absolutním finále přichází se zneklidňující tečkou, která happyendu dodá zlověstně mnohoznačný rozměr. Jistě, nový „Last House on the Left“ není originální, nicméně to nebyl ani Cravenův „originál“ (lépe řečeno brakové přiznané přepracování Bergmanova „Pramenu panny“). Ale narozdíl od Cravena dokáží tvůrci nové verze starý koncept obohatit (viz závěr) a především uchopit koncepčně a konzistentně. Více v recenzi na Aktuálně.cz. (15.05.2009)

Remake řeckého režiséra Dennise Iliadise je mnohem blíže thrilleru a dokazuje, že se tentokrát muselo hrabat pečlivě, tedy až k počátkům samotného mistra žánru, Wese Cravena (zde jako producent, a patří mu dík, že nás ušetřil dvojice dementních policistů z originálu). Ostatně pár detailů se změnilo, ale podstata zůstala stejná. Máme tu opět dvě krásné roštěnky, kterým se zachtělo po troše trávy, a tak se nechají zlákat introvertním synkem psychopatického tatínka, který právě za pomoci svých stejně vyvedených kumpánů pláchnul před zákonem. Hoch chtěl jen trochu normální konverzace se stejně starými dívkami, jenže tím jim pořádně zatopil. Trio kriminálníků totiž nechce žádné stopy. Remaky ve Státech prostě letí, takže můžeme jen hodnotit, s jakými výsledky. The Last House on the Left určitě nedopadl špatně, ba naopak. Nelidská brutalita je prezentována stejně naturalisticky jako v nedávném hororu Oni, naštěstí tu máme po delší době opět „normální“ vrahy bez nadlidských schopností, emoce, které nejsou umělé a rodiče jedné z nebohých dívek, které pomsta žene vpřed. Stejně jako v originálu (ve kterém se vše podstatné odehrálo za denního světla – tady bohužel nikoliv) pak můžeme debatovat, jak daleko zajdou rodiče, když si jejich trpící dítě projde peklem a oni to „vědí“. Ostatně oproti originálu funguje všechno mnohem uvěřitelněji – herectví, dialogy, jednání postav. Jen ona brutalita byla tehdy určitě údernější (vezměte v potaz 70. léta), takový Aja, který Cravena při vší úctě překonal (remake Hory mají oči), umí šlápnout na plyn a nepůsobí samoúčelně – tady to bohužel nevychází úplně nejlíp. Nebýt takové plochosti charakterů a absence vyššího zájmu diváků, mohla být pomsta pořádně vypečená. I když ku prospěchu je fakt, že rodiče dívky tentokráte jednají na dosud nepoznané ohrožení spíše pudově, než-li nějak cíleně. Nejsem příznivcem série Saw nebo Hostelů, ale koukněte na obě verze a kvalitu a poselství posuďte sami!! (11.06.2009)

„Jednoduchšie to už nebude.“ Cravenov originál z roku 1972 som nevidel. Remake slabý. Takmer DVE HODINY najprevarenejšieho hororového správania postáv (viete, že v záhradnom domčeku SPIA krvilační psychopati, máte totálny náskok + zbrane a PREDSA vás prekvapia) a tucet klišé (hrdinu vrahov monológ na tému „Ako som ti znásilnil dcéru“ vyprovokuje viac, ako to, keď ju predtým videl celú zbitú, postrelenú a znásilnenú). Nevraviac o tom, že tento film má plnú hubu silných kecov, ale keď treba jednať, Wes Craven (ako hlavný producent) sa zľakne a ponúkne nudu (ak by vám niekto prizabil dieťa, uspokojili by ste sa s jednou strelou do hlavy?). (27.05.2011)

Dievčatá sa dajú dokopy s pochybným chalanom a nakoniec dopadnú veľmi zle. Niečo takého sme tu už mali – a to veľakrát. V prípade The Last House on the Left sa však zloduchovia dostanú do domu jednej z obetí. A vtedy začne tá najväčšia „sranda“ a napätie, pričom nechýba ani jedna skutočne labužnícka gore scéna. Veľmi slušný remake, ktorý sa tvorcom vydaril. (02.05.2021)

Kardinální otázka: jak je možné, že film, kde muži znásilňují ženy, hodnotí lépe ženy než muži? (dle IMDb) Vysvětluji to následujícím (-spoilery-): Horor na rozdíl od lehčích mainstreamových žánrů neumisťuje ženu do patriarchálního rozvrhu světa a nepřisuzuje ji v něm pasivní roli, ba naopak, kupř. „final girl“ není nic jiného než feministická ikona emancipující se ženy. Konkrétně tento film pak pracuje s revenge subžánrem – založeným na ublížení a následné pomstě –, jen s tím rozdílem, že oboje nevkládá do jedné ženy, jak je zvykem, ale do dvou, do dcery a do matky, které tímto můžeme chápat jako tutéž osobu. Dobrá, ale jak se tím vysvětluje vyšší hodnocení, které filmu udělují ženy? Jednoduše, ublížení (znásilnění) představuje maximální možnou submisivitu, to jest touhu ženy být ovládnuta a najít silného a spolehlivého muže, naopak pomsta zastupuje maximální možnou dominanci, tedy touhu po oné emancipaci. Horor nabízí ženám potěchu v takovém rozsahu, o němž se mužům může jen zdát. Horor je ženský žánr. Ovšem výše řečené je ve filmu přepsáno něčím ještě mnohem silnějším – důrazem na rodinu, ale zejména vyzdvihnutím mateřské lásky a ženských instinktů (dokonce i záporačka vnitřně ucítí, když se zbídačená dívka doplazí zpátky k rodičům). Poslední dům nalevo je de facto variace na onen notoricky známý autobus, který matka pozvedne, když pod ním leží její dítě. Nadto se ve filmu přepisuje Oidipův komplex, odvěké stigma klasického Hollywoodu (jistý badatel ho údajně našel ve všech filmech této éry), neboť vztah mezi matkou a dcerou se zdá být mnohem intenzivnějším než mezi otcem a dcerou. A co jiného je záporačka, pobíhající s odhalenými „Venušinými“ prsy než apel na rodinu. Chtěla by také poctivého muže a děti. Chtěla by kojit. Jenže není koho. Vážně oceňuji, kterak se tu přímluva za konzervativní hodnoty mísí s oslavou liberalismu. ____ Proč jsou horory tak přitažlivé? Protože horor je žánr velice přízemní a zemitý (bahno, voda, země v centru dění), ale současně revoluční a subverziví (proti-systémový) a idealistický – o velkých věcech se tu vypovídá způsobem, který je nám všem dobře znám. Horory překračují naši vlastní zkušenost, ale neopouštějí člověka a neukazují mu nic nového. ____ Dokonalý a precizní film. V každém detailu (rovněž však v polodetailech, celcích a v polocelcích). (22.06.2009)