Odsouzeni k boji

Odsouzeni k boji v sobě nezapřou určitou ilustrativnost scénáře, jednotlivých postav a dialogů tak, aby seznámili svého diváka se situací v Iráku a s příčinami neúspěchů, se kterými se okupační jednotky dlouhodobě potýkají. Jsou vlastně téhož druhu, jaké řešili v případě válek s nízkou intenzitou před nimi např. Sověti v Afgánistánu nebo později Američané tamtéž. Sebelépe vyzbrojená a početně silná armáda nezmůže nic proti protivníkovi, který je rozptýlený mezi civilním obyvatelstvem, útočí ze zálohy a ať už osobními sympatiemi nebo zastrašováním si dokáže získat loyalitu místního obyvatelstva. Tohle je polodokumentární snímek, který vychází ze skutečných událostí, a snad i proto mi přijde mnohem realističtější a pro pochopení středněvýchodní tématiky zásadnější než Oscarem a ohlasem mnohem víc ověnčené drama Smrt čeká všude. Není to efektní žánrovka, která se snaží diváka nalákat na laciné emoce a rychlou akci, spíš naturalistické a docela nepříjemné drama o tom, že jinak vypadá válka z křesla pracovny vládního kabinetu nebo z pohodlného gauče při sledování televize a jinak v reálu, kde s vámi každodenní stres, věčná nejistota, odloučení od rodiny a nepřátelské prostředí udělá za čas svoje. Film mě zaujal víc, než tematicky zpřízněný snímek Briana de Palmy Zredikováno, a i když umělecká forma poněkud pokulhávý za obsahem, dovolím si tentokrát poněkud přidat...Celkový dojem: 90 %. (17.06.2012)

Opět jeden hodně chtěně realistický filmeček z dosti populárního Íráckého popraviště. Občas hodně emocí, jindy zase sklamání z toho jak bylo vidět neautentičnost, při projevech neamerických herců. Ukazuje jak mocná můžou být média a nejhorší na tom je, že často to ani nemusí být uplná pravda. Chápu obě strany, jako rozzlobené Íráčany, kteří tím ztratili své rodiny, tak vojáky, na které bylo zaútočeno. Ale ja pravdou, že takovéto vendetty jsou tím pravým pro teroristy a jejich náběrové akce z řad normálních obyvatel. Snad za obamovské éry už nebudou vznikat takové věci. (27.04.2009)

V strachu, nenávisti a smrti je to stejné jako v lásce, důvěře a přátelství – přednastavená očekávání a emoční vyladění určují to, co člověk vidí a jak reaguje. Největší překážky a konflikty mezi lidmi nakonec vytváří ne tak politika, náboženství a společenská zřízení, která jsou spíše důsledkem rozdílů, ale hlavně samotné rozdíly ve způsobu žití a myšlení a neschopnost či neochota tyto rozdíly mírně překonávat. ___ Film značně získal na působnosti a věrohodnosti tím, že ho natočil režisér-dokumentarista. Samotná pomsta za smrt vojáků na civilním obyvatelstvu přibližuje tento snímek k českým filmům Atentát a Lidice včetně jistých politických důsledků a dopadů této pomsty. (19.06.2012)

Když se dva perou, třetí se směje, ve válce nikdy neplatilo - potud zaslouží myšlenka Broomfieldova filmu o civilistech mezi vynervovanými, hloupými a fanatickými rotory konfliktu Purpurové srdce. Jenže jak naložit s tou pseudo-dokumentární formou, co je navíc zprzněna improvizací? Postavit ji před popravčí četu? Nehledě na to, že o berle fabulací se opírající antiamerikanismus je v protiválečných filmech stejně debilní jak heroický patos kolem synovců strýčka Sama.. (05.02.2014)

Hodnocení tohoto snímku je pro mne rozporuplné. Na jedné straně vidíte "fanatiky", kteří bojují za svou víru a na straně druhé americké vojáky, kteří jen konají svou službu. Atentát na kolonu vozidel je brán ze tří stran (extrémistické, vojenské a civilistické). Každá strana má své pro a proti. Extrémisti bojují za svou věc a snaží se vymítit američany ze své půdy, vojáci plní rozkazy a civilisté jen žijí mezi těmito dvěmi stranami a zrada jedné ze stran znamená jistou smrt od strany druhé. Navržení na bronzovou hvězdu za masakr několika civilistů (včetně dětí) je opravdu moc. Zajímalo by mne opravdu, jestli je vše podle skutečných událostí. Jinak dialogy stojí za zlámané AKčko. (12.08.2008)