Nine

Poměrně negativní přijetí Nine může mít na svědomí jeho komplikovaná forma, která je nepřijatelná pro „běžného diváka“, ale zároveň je komplikovaná jiným způsobem než 8 ½ a tím si zavírá cestu i u cinefilních vyznavačů Felliniho. Nine se dá považovat za jednu z interpretací 8 ½, která ovšem zase vytváří nové významy a ukazuje různé postupy. V popředí je muž, okolo kterého se rozehrává několik muzikálových výstupů, které pracují zcela samostatně, odlišené jsou jak herečkami, tak i žánrově. Jejich propojení v rámci děje je spíše volné a fungují spíše jako konkrétní hudební výstupy. Marshall zde naplno využívá divadelní prostor, který ale zároveň obohacuje filmovými postupy. Glamour, erotika, konstruovanost, cirkusovost. Pokud chceme srovnávat, tak je užitečnější se odprostit od Felliniho a místo toho se obracet spíše k jednotlivým verzím z Broadwaye (1982 a 2003) nebo k jiným muzikálům. Berlinale 2010 (27.02.2010)

Sebestředný režisér a jeho ženy, sny (představy) a dětství. Formulace jeho osoby od malého chlapce v křesťanské škole až po režiséra plného sexuálních fantazií bez schopnosti tvořit. Pocta italskému filmu (především Fellinimu) na americký způsob s hvězdným obsazením. Nejvíc sexy je Penélope Cruz (podvazky, korzet, tělo, vlasy...), ale překvapivě nejlepší je Marion Cotillard, která si manželku velkého režiséra vychutnala ve všech polohách (a to jsem jejího oscara moc nechápal, teď jí ho přeji). Bohužel pro mě to tentokrát Daniel Day-Lewis příliš nezvládl (hlasivky zvládají další přízvuk, ale zpěv ne...viditelně mu chybí rok dva cviku:))). Jinak je Nine docela netradiční muzikál, vystavěný na tvůrčí krizi režiséra, kterého plní fantazie a jeho ženy. V každé má kus "té", kterou potřebuje pro svou tvorbu. Ať múza, přítelkyně, manželka nebo děvka... Každou potřebuje, i když si to sám neuvědomuje. Hlavní lákadlo, muzikálová čísla, jsou... nevyrovnaná. Jedno je skvělé, druhé nudné, třetí skvělé a tak dále. Přesto jsou čísla a kostýmy precizní, především úvodní a závěrečné představení jsou až mrazivě chytré a jednoduché. Nevyrovnaný muzikál, sázející na jména a odkazy místo skutečné kvality s několika chytlavými (sexy) výstupy... PS:Proč Nine? 8 1/2+1/2? PPS:závěrečné titulky jsou netradiční, plné záběrů z nacvičování čísel:) (15.02.2010)

Nemůžu si pomoct, ale tahle pocta filmové poetice postneorealisty Federica Felliniho a pohled na italskou filmovou kulturu z doby ekonomického zázraku mi přijde příliš západně zjednodušující a vlastně se dost míjející se svým velkým vzorem._____ Na místo smazávání hranic mezi subjektivním a objektivním jejich oddělení formou flashbacků a představ; vyprávění není pojímáno jako sled scén vedoucích k další, ale každá nezpívaná pasáž je nucenou výplní k písním bez pořádného drajvu; závěr je svým vyzněním v rozporu s čímkoliv od italského filmového kouzelníka. "Felliniovská přehlídka", vzpomínky na sexuální zážitky z dětství, posměšné vyobrazení církve, vnitřní krize hlavního hrdiny související se vztahem k ženám, předvádění jistého stylu života, obdiv ke klasikům grotesky a narážka na práci karikaturisty - nic z toho, co si člověk spojuje s Felliniho tvorbou nebo přímo jeho osobou zde nechybí, jenže film se nesestává pořádně z ničeho jiného a výše vyjmenované působí jako lpění na vycizelovaném povrchu bez jakékoliv kritiky či společensko-politického přesahu, natožpak hloubky. Spousta odkazů (na SLADKÝ ŽIVOT, AMARCORD ad.) je fajn, jenže tahle divadelní adaptace je příliš uzavřena - jako hlavní hrdina - sama do sebe, aby mohla oslovit někoho schopného kritického odstupu, a cinefilní vyznání mě minulo, protože jako celek to dost dobře nefunguje._____ Na režii Roba Marshalla je navíc patrné, že začínal jako divadelní režisér, takže umí typově dobře obsadit herce a ukočírovat jejich výkon tak, aby na sebe někdo z celé sestavy nestrhával pozornost, ale jeho styl je příliš přešlechtěný, vyprávění není dostatečně sevřené a muzikálové výstupy jsou příliš statické. (Daniel Day-Lewis vypadá jako Mastroianni, Kidmanová jako Ekbergová a Cotillardová jako Masinová, každý si ale přitom našel vlastní klíč ke ztvárnění postavy a nikoho nenapodobuje.) Jako melancholická vzpomínka (s notně obroušenými hranami) na to, proč byly Felliniho filmy kdysi tak oblíbené (kvůli tomu, co v nich je, ne o čem jsou), přijatelné. Jinak hrozný archaismus. (09.02.2010)

Rob Marshall ví, jak ženám snížit sebevědomí a pánům zvednout… ehm… mandle? :o) Vystoupení dámského hereckého osazenstva ve spoře oděných kostýmech s dokonale sexy postavou jim může žena jako já jedině závidět, ale zároveň to může být motivací a pány uspokojit(?) Takže mě každé jejich číslo připadalo dokonalé, páč prkno jako já (když nejlépe rozpohybuji svůj zadek, když mě svědí :o) nemá velké nároky na taneční kreace :o) Se zpěvem to mám podobné, takže i když mě písničky neučarovaly, hlasy totálně :o) Bohužel ale příběh pana Maestra je propadák celého filmu. Já osobně nedokážu sympatizovat s někým, kdo není ani trochu příjemný či charismatický? Bože co na něm ty ženy viděli? Peníze, sláva? Fuj ale! :o) Takže jsem se v nemuzikální části filmu lehce nudila. A když se snažím vzpomenout na nějakou scénu, nenapadá mě nic jiného než http://www.youtube.com/watch?v=foqgaD6-ERI nebo http://www.youtube.com/watch?v=6jTBjlAWbmk&feature=related nebo http://www.youtube.com/watch?v=jT0zb47bR50&feature=related . O čem to tedy svědčí? (23.06.2010)

Zkoušeli jste někdy narvat hlavu do televize? Jestli ne, tak vám rovnou povídám, že to bohužel nejde. Když svoje sólíčko spustila Penelopka, snažil jsem se do telky nacpat celej i s otevřenou flaškou koňaku, ale nakonec jsem byl donucen pouze trpět při pohledu na taneční čísla, která bych si vzal hned po promítačce jako druhou věc na pustý ostrov. Zaslechl jsem, že ve filmu prý hraje i Daniel Day-Lewis; sorry, kámo, já tě prostě neviděl... (06.02.2013)