Nine

Nine je muzikálovým pastišem Felliniho legendárního filmu 8 ½, což naznačuje už samotný název. V 8 ½ hlavní hrdina, režisér Guido Anselmi, zažívá osobní i tvůrčí krizi, bojí se, že nenaplní nemalá očekávání vkládaná do jeho nadcházejícího filmu. V Nine je hlavním hrdinou taktéž Guido, tentokráte Contini, který se nachází v podobné situaci – blíží se natáčení jeho nového filmu, ke kterému ale ještě nezačal psát scénář a jediné, čím si je jistý, je jeho název – Italia. Guido, který se stejně jako ten od Felliniho odebere na zotavenou do lázní, je v neustálém obklopení ženami, ať už se jedná o jeho manželku, milenku, kostymérku, herečku – múzu, matku, či ženu, která pro něho byla v dětství symbolem smyslnosti. Poslední dvě ženy do jeho života zasahují již jen ve formě vzpomínek, přičemž jeho matku hraje jedna z nejslavnějších italských div – Sophia Loren, která ani v pokročilém neztratila nic ze svého šarmu a její obsazení považuji za jeden z nejlepších a nejlogičtějších castingových tahů, neboť ženské role v Nine jasně odkazují na italské divy, přestože jsou hrány herečkami jiných národností. Sophia Loren je symbolem toho, k čemu ostatní herečky směřují, nejblíže k ní má Stacy Ferguson a při sledování její scény, která je mimochodem zase odkazem na Felliniho Amarcord, jsem si nemohl nevzpomenout na Anitu Ekberg brodící se fontánou ve Sladkém životě. Penelope Cruz jakožto milenka je zde duševně vyprázdněnou atrakcí a objektem sexuální touhy, která je předurčena k selhání ve snaze žít plnohodnotný vztah po boku Guida. S ní je spojena přímá citace jedné scény z 8 ½, a to ta, kdy ji Guido v hotelovém pokoji extravagantně nalíčí a vypustí na chodbu. Postava Kate Hudson je ve filmu sice nejméně důležitou, zato se jí ale dostalo bezesporu nejlepšího muzikálového čísla, jehož píseň Cinema Italiano je neskutečně chytlavá, doslova agresivně nasnímaná a živelně sestříhaná, čímž vybočuje z ostatních poněkud statičtějších čísel. Právě ta statičnost spolu s celkovým divadelním „lookem“ hudebních scén bude filmu asi nejvíce vyčítána. ______ Vizuální stránka je zde velmi umírněná, což mi ale přijde logické, neboť film navazuje na Felliniho dílo, které spadá do neorealismu, žádný Moulin Rouge či stylizovaného Sweeney Todda tedy nečekejte. Tento muzikál je velmi umírněný, z vypravěčského hlediska pomalý, někomu se může zdát až vyprázdněný a místo divokého vizuálu a pompézní choreografie sází spíše na kouzlo černobílého materiálu a choreograficky se téměř vždy zaměřuje na jedinou postavu. Hudební čísla se odehrávají téměř vždy paralelně s příběhovým děním a jejich prostřednictvím jsou osvětleny pohnutky a rozpoložení postav, přičemž již zmíněný černobílý materiál se neustále střídá s tím barevným…a na první pohled se zdá, že se tak děje bez většího smyslu. Tyto černobílé záběry jsou buď Guidovými vzpomínkami, což není neobvyklé, neboť se už ve spoustě filmů užívalo černobílého filmu pro oddělení retrospektivní linie od zbytku. Zároveň se ale tyto záběry nahodile vyskytují i při samotných číslech a jsou jakýmsi roztěkaným dokumentárním pohledem na právě probíhající číslo, čímž je divák vytrháván z diegetického světa a dění sleduje jakoby optikou někoho, kdo se připletl k natáčení samotného snímku Nine. Neotřelé? Ovšem. Samozřejmě se tu vyskytují i scény, které jsou celé natočené černobíle, přičemž pro ně neplatí ani jedna z uvedených možností – například druhé číslo postavy Marion Cotillard. Právě Marion hraje tu nejzajímavější a nejlépe profilovanou postavu – Guidovu trpící manželku, které si sebestředný režisér váží nejméně ze všech a s tím, že ji už „vlastní“ (skrze manželský svazek a manželskou postel), si ani neuvědomuje, že on je ze všech žen, které se kolem něho točí, tou, kterou je nejtěžší získat…a její ztráta je o to tragičtější. Postava Marion Cotillard mi více připomíná postavy z filmů Michelangela Antonioniho, a musím přiznat, že jako herečka v tomto filmu nejvíce exceluje – jak herecky, tak i pěvecky. Herečka – múza v podaní Nicole Kidman je zase klasickou „felliniovskou“ postavou. A Daniel Day-Lewis jako Guido? Jasný odkaz na Marcella Mastroianniho, role se zhostil s bravurou sobě vlastní, mluví a zpívá výrazným italským přízvukem, čímž mě dokázal bavit po celý film, v hudebních číslech je sice znát, že není rodilým zpěvákem, to ale vynahrazuje teatrální artikulací a celkově divadelním přístupem, který je v kontrastu s „marcellovským“ klidem v nezpívaných pasážích. ____Jako muzikál je Nine zajímavou a pro mě potěšující alternativou k dnešním divokým muzikálům, jakožto oslava italské kinematografie ale nejde moc do hloubky, což platí i ve funkci jakéhosi pomníku (či pocty) Felliniho tvorby, neboť toho dosahuje pouze prostřednictvím napodobování, citací (dokonce je zmíněn i cirkus, což je motiv, ke kterému Fellini tíhl) a odkazů, ale do samotné formy Nine se mistrova tvorba nestačila otisknout. Ve výsledku to vypadá, jakoby se tvůrci podívali na jeho nejslavnější filmy, zapamatovali si příběhovou kostru 8 ½, dospívání z Amarcordu, k tomu si poznamenali některé z charakteristických znaků tvorby (ale musím uznat, že rozhovor o tom, že nejde o scénář, ale o to, co v těch filmech diváci vidí, mě velmi potěšil) a tím vším zaplnili scénář a texty písní a nakonec si to natočili po svém.____ Jako Felliniho odkaz je Nine tedy filmem povrchním, jako pocta Itálii taktéž, ale jako muzikál mě potěšil a odhlédnutím od snahy navázat na italského filmového klasika místy dokonce i nadchl. Samostatně ten film funguje dobře, lidem bez silnějšího pouta k filmové tvorbě asi moc neosloví, ale v porovnání s průměrným Chicagem se pro režiséra Marshalla rozhodně jedná o nemalý krok vpřed. P.S.: Budu doufat, že někdo udělá muzikál i na základě Antonioniho tvorby…někdo zodpovědný a pečlivý. P.S.S.: Vlažné přijetí filmu chápu – cinefilové jsou co do očekávání náročnější a s přihlédnutím k Fellinimu prostě nemohou být plně uspokojeni a běžní diváci zase touží po něčem klasičtějším a líbivějším. Já si jsem vědom nedostatků, ale i tak jsem si Nine dokázal užít. 70% (20.02.2010) (méně) (více)