Tajemství Oberwaldu

Trochu jsem se bála na film podívat, když jsem si prohlédla jeho nízké hodnocení na CSFD. Proto mě toto televizní zpracování příjemně překvapilo. Cením si jeho uměřenosti a věrnosti divadelní předloze. Centrální je myšlenka osudu nezadržitelně spějícího ke svému naplnění - tak, jak si jej královna osudové noci vyložila v kartách. (08.08.2008)

Citujúc recenziu Tomáša Seidla na booklete LK vydania tohto filmu, "...i sám režisér se před premiérou na festivalu v Benátkách omlouval konzervativní generaci kritiků za sníženou kvalitu obrazu, romantickou povahu příběhu i za 'banalitu barevných experimentů' " ..... a s tým sa dá iba súhlasiť. Začiatok ma vcelku vydesil, pri predstave sledovať niečo pripomínajúce nudné inscenácie STV ktoré sa režisér snaží "osviežiť" farebnými filtrami, experimentami, tóninami, no časom sa z toho (najmä vďaka výkonu Monici Vitti) stala celkom pozerateľná dráma popisujúca vzťah medzi "vrahom a obeťou", ktorý prerastie paradoxne vo fatálnu lásku.... samotné farebné experimentovanie mi až tak nevadilo v exteriérových scénach, v niektorých momentoch možno ešte posilnilo silu romantického obrazu .... námet je proste príliš výrazný na to, aby som dal filmu menej ako 50%, aj napriek miestami nestráviteľnej "televíznosti" a "plochosti"... (09.11.2009)

Michelangelo Antonioni to zkusil na svůj věk vyloženě inovativně, ale patřičně se spálil. Tajemství Oberwaldu je kapánek unavená inscenace s kamerovými fígly, co zastírají strašnou povrchnost všeho okolo. Antonioni si barví scény dle budoucích konvencí, hloubá nad poměrně zdařile rozehranou studií lidské zášti a zrady (to televizní inscenace šlechtí v první řadě). Další věci mu jdou o poznání hůř. S herců nevymáčknul potřebné zaujetí a nechá diváka v trudném dojmu, že bez překvapivých a vděčných přidávání barevných odstínů (mimochodem místy trochu trapné) nemá už moc co říct. Nevěřím snad, že by se myšlenkově vyčerpal, ale motiv vzniku zůstal asi skutečně jen u pohrání si s novinkou na trhu. A to je dost málo. (13.08.2009)

V kontextu Antonioniho filmografie jde o nesporné vybočení z řady, o skok doslova o několik desetiletí vzad. Na druhou stranu zvolená poetika, respektující půdorys své divadelní předlohy, přesně vystihuje psychosociální typ doby, do níž je datován děj. Anachronní se tak mění v dokumentární a psychologické jakoby ve druhém plánu. Zdařilé využívání barevných filtrů (i první krůčky batolivého človíčka jsou tápavým zápasem o jistotu rovnováhy) dále zvyšují hodnotu OBERWALDU. Nedoceňovaná Vittiová, opomíjený klenot italského herectví, v ničem nezaostávající za frekventovanějšími jmény jejích generačních profesních družek, dostává ze svého partu vzorové maximum. Stará kritika degenerovanosti aristokracie (doslova česky ušlechtilců) zde naznačuje svou oprávněnost stejně tak jako její další bod, kterým byla její odtrženost od skutečného života strádajících lidových vrstev. To bylo pochopitelné, neboť tito lidé byli připravováni na doživotní pobyt ve virtuální realitě etikety dvorského skleníkového světa. Je nesporné, že tyto dokumenty mají své právo na život. A je nanejvýš pravděpodobné, že i současný divák dospěje k potřebě porozumět tomuto zaniklému způsobu života, myšlení i cítění. (02.12.2007)

barevný experiment, kde použití barev je občas samoúčelné, často školácky popisné, to aby divák věděl, co čím chtěl mistr říci a zbytečně netápal či dokonce nefantazíroval, jinak spíš podprůměrná televizní inscenace, kde herci ani tak nehrají, jako spíš zaujímají pozice a deklamují (papírem šustící) text... (07.01.2008)