Hugo a jeho velký objev

Hugo a jeho velký objev - překrásný příběh, který ve světě kinematografie nemá obdoby. Martin Scorsese nejen že představuje lásku k filmu, on se jí snaží vpravit do pravdivého příběhu, respektive do příběhu s pravdivou podstatou a dalšími, pravděpodobnými vsuvkami, které se mohli, ale nemuseli stát, kdyby Hugo neskrýval to, co skutečně skrýval a kvůli čemu se odvíjel tak krásný příběh. Mrzelo mě ale, že se příběh tak šíleně dlouho táhne. Celé se to odvíjí hrozně pomalu a chybí mi nějaké to nadšení, které bych z filmu měl, abych se těšil na každou další minutu. Martin Scorsese tohle dokázal už v jiných filmech, ale v extázi mě v tomhle případě bohužel neuvedl. Nicméně i tak jsem měl tu čest si užít nádherný příběh, který se ve světě filmu jen tak nevidí a v tomto případě bude ojedinělou myšlenkou, která tak napořád zůstane originálem. (25.02.2012)

Nebýt konce, který nás provede historií filmu a umožní nám nahlédnout za "oponu" při jejich natáčení, ještě bych z hodnocení slevil. Abych řekl pravdu, docela jsem se nudil. Čekal jsem nějaké drama s robotem, třeba že nakreslí mapu k pokladu nebo tak, ale Scorsese to měl evidentně jinak nalajnovaný. (28.01.2012)

Filmová báseň a krásna pocta rannej francúzskej kinematografii, ktorá pritom funguje aj bez jej znalosti ako klasický dobový dobrodružný film. Technicky brilantné s dôrazom na každý detail a pomalšia no príbehu adekvátna rozprávačská štruktúra výsledku vôbec neškodí. Len je potrebné sa naň naladiť a prežiť ho z pohľadu Kingsleyho postavy, čo Huga razom posúva na inú emocionálnu úroveň. Dôkaz, že Scorsese s pribúdajúcimi rokmi nestárne a kto má skutočne rád filmové médium, ten musí oceniť množstvo detailov, s ktorými sa tento režisérsky velikán pohral. (27.02.2012)

Některé sny se plní. Filmová kouzla se prolínají s realitou, skici s vypiplanými obrázky poletují vzduchem a Martin Scorsese vzdává poctu počátkům kinematografie bez toho, aby se v nich fanouškovsky batolil nebo naopak křečovitě pokoušel stát se klasikou. Hugo se zdá být vyspělou pohádkou o klukovi a jeho velkém dobrodružství, aby se nakonec proměnil ve fascinující cestu skrz lidskou fantazii a odhodlání. A ten nostalgický uragán vzpomínek na dětské knížky i filmy a fascinaci nedosažitelnými světy mě dokázal strhnout plnou silou. (25.02.2012)

2009 - Pandora. 2010 - TRON kyberprostor. 2011 - pařížské nádraží. Tři rozdílné (a rozdílně) kouzelné světy a tři důvody připlatit si pár desítek korun za vstupenku na 3D. Kromě opojně magického vizuálu Hugo zaujme dvěma hlavními dětskými protagonisty (takhle sympatická drobotina se ve filmu hned tak nevidí - u Chloe už to nepřekvapí, ale Asu jsem doteď neznal) a upřímnou láskou k filmařině. Jak zaznívá snad ve všech recenzích, Hugo je opravdu krásnou oslavou počátků kinematografie a strašně lehce se jí podléhá. Za povšimnutí stojí, že právě filmy Hugo a němý černobílý The Artist jsou letos největšími oscarovými favority a získaly nejvíce nominací. Oba tematizují určité období, které pro kinematigrafii znamenalo zlom. Americký Hugo se zaměřuje na počátek století ve Francii (konkrétně na tvorbu G. Mélièse), která v tu dobu udávala směr, zlom zde znamená první světová válka, kvůli které se epicentrum filmového světa přesunulo do Ameriky. Francouzský The Artist naopak oslavuje americký němý film dvacátých let, přičemž zlomem je nástup zvuku. Oba dva (Hugo i The Artist) svůj svět otiskují do své formy, když The Artist je němá (romantická) komedie a Hugo 3D pohádka, která pomocí triků svého diváka přenáší do jiného (3D) světa (právě proto je nutné absolutně doporučit vidět Huga i ve třetím rozměru). Skoro jako ten Méliès při cestě na Měsíc, že :). Je zajímavé, že se to letos takhle sešlo... (03.02.2012)