Všude dobře, proč být doma

Asi jako mi Nouzový východ nepřipadal jako realistické drama (chyběla syrovost, opravdovost) a agitační Mariňák spíše nudil a dostatečně nedolehl, tak i ve Všude dobře, proč být doma můj kdysi zbožňovaný tvůrce zklamal. Jakoby ze sebe poslední tři snímky Sama Mendese dělaly něco, čím nejsou. Jakoby tak moc chtěly pro svého tvůrce dostát pověsti režijního chameleóna. Chvílemi se až moc snaží vyvolat úsměvnou nebo naopak dramatickou scénu, ale jakoby nevěděl jak. Je sice chvályhodné, že opět změnit žánrový terén a obešel se bez velkých hvězd (ti známější hrají jen epizodní party – O´Hara, Daniels, Gyllenhaal), ale jeho střídmá režie mi nenabídla nic navíc – jasně, jde tu o obsah, který tentokráte vítězí nad formou, ale ani ten obsah není nijak lahodný. Nesezdaný mladý pár tu očekává narození prvního potomka. Všechno jde podle plánu průměrného soužití až do doby, kdy partnerovi rodiče oznámí, že si hodlají splnit dávný sen cestou do Evropy, a tudíž jim nemohou pomoci při výchově dítěte. Na pojišťováka přes telefon Burta a kreslířku Veronu padá podivná pachuť prázdnoty a deziluze, což je rozhoupe k hledání své vlastní identity. Objedou několik svých známých, přátel, příbuzných a začnou sondovat, kam jako rodina patří. Což záhy pochopí i divák, že nezáleží kde, ale s kým. Sami scénáristé jsou životní partneři, takže nějaká sebereflexe je na plátně cítit. Bezprostřední dialogy možná lahodí uchu diváka, ale jednoduše na mě nedolehly, jak bych si asi přál. Prostě neznám nikoho ve svém širokém okolí, kdo by se choval/mluvil/reagoval jako drtivá většina osazenstva. Tohle pro mne nejsou formálně prosté dialogy mezi starými známými/rodinou. Jsou to podivní ztroskotanci, propagující Ameriku jako antirodinnou zemi. A řada jiných tvůrců toho o dospělosti, rodině nebo partnerství dokáže říct mnohem, mnohem víc. Prostě pro mě je lidštější i takový Kevin Smith, když mluví o vztazích, Sofia Coppola, která zahalila šepot Billa Murrayho do Scarlettina ouška tajemstvím nebo mrazivě lidský Richard Linklater, když nechá své hrdiny procházet Paříží. S nimi se dokážu plnohodnotně ztotožnit, s nimi chci jejich příběhy prožívat, to oni mají jakousi vnitřní sílu. A nejvíc ze všeho mě štve, že už zítra si na pátý Mendesův projekt nevzpomenu.. a když, tak v nijak zvlášť příjemné vzpomínce!! Jednoduše zklamání.. (10.10.2009)

Krasinski je výtečný, ale ani on, ani líbivý soundtrack (a už vůbec ne téměř slzopudný závěr) mě nedonutí jít výš než na lehký nadprůměr, jelikož scenáristicky a především myšlenkově nejde o nic převratného a nového. Podobných motivů jako v Away We Go se najdou i v ostatních indie komediích desítky, přičemž zrovna Mendesova novinka jede ke svému cíli po trati, na níž to hodně často drncá víc než by mělo převážně kvůli naprosto nevěryhodným epizodkám, při nichž dva "normální" lidé potkávají samé "freaky" (celou část s Maggie Gyllenhaal jsem - až na kočárek - protrpěl). Kevin Smith mi toho o dospělosti a životních pravdách dokáže říct za stejný čas mnohem víc. (02.08.2009)

Americkú krásu považujem za vynikajúci film, ktorý je bezpečne usadený v mojej Top 100. Ďalším trom Mendesovým filmom (Cesta do zatratenia, Mariňák a Núdzový východ) sa už ušli iba tri hviezdičky a viac, či menej rozpačitý dojem, ale stále to boli ešte zaujímavé filmy. To sa nedá povedať o tomto výtvore s čudnými postavičkami, ktoré žijú čudné životy a trúsia pritom čudné reči. Dalo mi dosť námahy dopozerať ho do konca a zasmial som sa až potom, keď som si prečítal, že to mala byť aj komédia. Ale keď som sa nad tým zamyslel, ani som nemal byť prečo prekvapený. Sam Mendes je určite dobrý režisér. Ale s výnimkou Americkej krásy dopláca na mizerných scenáristov. A keď je zlý scenár, tak šikovný režisér odvráti katastrofu, ale vynikajúci film z toho nevzíde. A v tomto prípade ani mierne nadpriemerný. (25.03.2012)

První film Sama Mendese, se kterým jsem se minul, ale jak se říká, když už, tak už, a proto konstatuju, že jsem se s ním minul dokonale. Některé filmy mě provokují, ale tenhle mě zkrátka a dobře uspával. Tento titul by pro mě mohl být synonymem jediného slova - nuda. Přiznám se, že jsem neměl sílu ho dokoukat a 15 minut před koncem jsem to vzdal, i když obvykle udělám spravedlnosti zadost aspoň přehráním rychloposuvem. Není to odbyté, jenom jsem se s těmi postavami a jejich zpověďmi vážně ocitl, jak říkají hrdinové mého oblíbeného Červeného trpaslíka, ve stázi. A neptejte se mě, co to je, podle Hollyho to přece ví každý. A stejně tak se mě neptejte, o čem ten film byl, protože pokud si vzpomínám, bylo deset hodin dopoledne, když jsem ho začal sledovat, a napočítal jsem asi osm mikrospánků. Zvláštní road movie o lidech a situacích, které měly být patrně zajímavé a vtipné, ale nic z toho se u mě nekonalo. Celkový dojem: 20 %. (09.04.2012)

Plný počet - okamžitě a bez kompromisů. Away We Go je komediální drama, u kterého jsem snad poprvé v životě měl pocit, že nesleduji "film", ale že někdo na kameru (někdo velmi zkušený) natáčel životní osud jednoho amerického páru. Bez neupřímnosti, bez přehrávání, bez scének na efekt. Jaké slovíčko mi ve spojitosti se snímkem Sama Mendese přijde na jazyk jako první? Upřímnost. Každý zažije - nebo by měl kvůli svému osobnímu zájmu zažít - něco jako Burt a Verona, ale jen málokterý filmař tento "nejpřirozenější příběh na světě" dokáže podat s takovou samozřejmostí. Away We Go je filmem, při kterém si sledující pár prohlubuje vztah, a to jsem nevěřil, že něco takového někdy napíšu. Je to film, po jehož skončení se milenci utvrdí v lásce, přátelé se dojmou k slzám a lidé po krásném vztahu se na sebe láskyplně podívají a pokývají hlavou. Konec se přitom nesnaží diváka nutně dojmout, jako každé druhé "drama" v top 200 zde na CSFD. Vůbec ne: snímek si prostě v poklidu skončí, nic neřeší, chce jen, abyste si z něj něco odnesli - nenuceně. A já si toho odnesl zatraceně mnoho. P.S. Při nadávací scéně v autě a následným odposlechem srdíčka dítěte jsem se smál přes minutu. Takový ten hurónský nezastavitelný smích, kdy jen čekáte, až zazvoní sousedi - bomba. (20.01.2010)