Wendy a Lucy

Michelle Williams je přes svůj věk zkušenou veteránkou americké kinematografie, s troškou nadsázky by se dala nazvat princeznou americké nezávislé scény. Svým talentem v pohodě utáhne hlavní roli a tu střapatou holku, která se jen tak toulá, přežívá a kašle na budoucnost, jí věříte. Příběhy o kamarádství člověka se zvířetem patří ke spolehlivým tahákům a ta správná dávka emocí se najde i v tomhle snímku. Potíž je ale se scénářem, který je trochu prázdný a moc důvodů ke spokojenosti nenabízí. Jako závěrečná práce studenta filmové režie by to bylo na pět hvězdiček, ale jako drama dospělého tvůrce je to přece jen trochu málo. Celkový dojem: 60 %. (23.03.2014)

Dievčina Wendy je white trash ako vyšitá. Ale biely odpad takého typu, ktorý veru Trumpa určite nevolí. Totálne na dne, prázdna, bez všetkého. Svojím spôsobom neuveriteľne sexi. Zaujímavou ju robí zrejme práve tá bezvýchodiskovosť jej situácie. K úplnej dokonalosti jej chýba len to, aby sa úplne k ničomu nefixovala. A to kazí práve ten pes. (10.12.2016)

Nezávislý příběh o nezávislé Wendy, která se nezávisle vydává na Aljašku a přitom se jí nezávisle na nevhodnosti situace rozbije auto a ztratí se jí nezávislý pes Lucy, na kterém je Wendy závislá. Závislá se také stává na místním hlídači, který jí nezávisle na tom, jaký bude mít účet, půjčuje telefon. Na konci se ukáže, že až tolik Wendy závislá na své Lucy není a vydává se nezávisle na již zmíněnou Aljašku. Opravdu nezávislý film. 6/10 (05.08.2013)

Jak tenhle film jenom stručně popsat... Je to takové něco o něčem a zároveň o ničem. Za celý film se stane jen to, že ženě jménem Wendy (o které skoro nic nevíme, jen to, že bez peněz cestuje na Aljašku a že má kdesi v Indianě sestru a asi se s ní moc nemusí - akorát nechápu, co po ty dva tři dny co se to odehrává jedla a pila) při jedné blbé události zmizí její pes jménem Lucy, ona ho hledá po celém městě ve které uvízla, potká pár zajímavých lidí, SPOILER Lucy nakonec najde, ale protože je na tom finančně o dost hůř než na začátku, nechá ji u "pěstouna" který ji našel a sama Wendy pak odjíždí náklaďákem pryč KONEC SPOILERU. Takže je to jen jednoduchý příběh bez nějakého většího přesahu a se slabě představenými postavami, co přesně mi tím chtěla režisérka říct taky netuším, ale v rámci toho co to je se to vyvíjí docela zajímavě, dost mě to vtáhlo do děje, vůbec jsem se u toho nenudil a těch 80 minut mi uteklo jako voda. Navíc i pár těch setkání se mi líbilo. Road movie to sice není ani náhodou, vlastně ani nechápu, co tady ten žánr dělá, ale nevadí mi to. Ten film ve mě zanechal jakýsi "příjemně neutrální" pocit (líp to fakt nepopíšu), ale víc jak slabé čtyři mu dát prostě nemůžu. Ačkoli to možná mělo svým způsobem připomenout Jarmusche, ale na druhou stranu jsem ho tam moc neviděl. Takový zvláštní film, který není vůbec ničím zvláštní, fakt to líp asi nepopíšu. Ale jinak jo, docela se mi to líbilo. Slabé 4* (02.05.2021)

Mladé ženě bez domova a bez práce (a bez minulosti, o které bychom věděli) zůstalo v důsledku ekonomické krize pouze auto a pes, fena Lucy. Auto se porouchalo a oprava bude zřejmě stát víc, než si může dovolit (nemůže si dovolit nic). Když se Wendy v supermarketu pokusí pro Lucy ukrást pár konzerv s psím žrádlem, je zadržena a odvezena na policii. Po návratu k obchodu zjišťuje, že Lucy zmizela. Nemá peníze, auto ani psa. Jediné, co jí zbývá, je naděje, že najde psa i práci a nebude muset ustavičně řešit, kde složit hlavu a jak získat něco k snědku. Chmurné sociální drama se vyznačuje poměrně volnou dramaturgií, vytvářející dojem, že hrdinka pouze reaguje na situace, které se jí přihodí, namísto toho, aby sledovala určitý cíl a naplňovala tím větší scenáristický plán. Interakce Wendy s okolím, zohledňovaným i zásluhou distancovaného snímání Michelle Williams a ambientních zvuků (nahrazujících nondiegetickou hudbu), je přitom klíčová. Pomáhá pochopit proč je film řazen do cyklu neo-neorealistických dramat o hrdinech žijících, zpravidla vinou systému, v němž pro ně není místo, v ustavičné nejistotě, jak přežijí den a co s nimi bude dál (viz také filmy Debry Granik a Courtney Hunt). Samozřejmě nejde o nahodilé vršení okamžiků (stejně jako o něj nešlo v poměrně klasicky vystavěných filmech italského neorealismu). Reichardt pouze dokáže z jednoduchých scén, zpravidla podrobně zachycujících určitý proces, budovat emocionálně vrstevnaté vyprávění, přenášející na nás alespoň část existenční tíhy jejích hrdinek. Její filmy jsou nenápadné, zdánlivě se v nich nic nestane a na rozdíl od jiných festivalových dramat nenabízejí výraznou pointu nebo katarzi, ale svou pravdivostí, přesností a melancholickou náladou se vám dokážou pomalu dostat pod kůži a zůstat s vámi ještě dlouho po skončení. 80% (11.05.2021)