Tokijská sonáta

Našlápnuto to má dobře - hodně depresivní, ale citlivě podané trable s hledáním práce a související ztráta sebedůvěry. Dvacetiletému může znít jako z jiné planety, po třicítce nad tím člověk začne přemýšlet a část pětačtyřicátníků se v tom najde. V druhé půli už mi to ale přišlo hodně mimo a osudy rodiny mě víceméně přestaly zajímat. Hudba zvolená velmi dobře ať už ústřední melodie nebo finální Clair de Lune. (28.11.2010)

Nemůžeš být jiný, než jsi. 1) Když pomyslím, co všechno se ve filmu odehraje, tak mě až překvapuje absence deprese, kterou bych po takové nadílce očekával. Ne, že by to film nemyslel vážně, ale všem životním kopancům dokáží jeho hrdinové čelit s otevřeným hledím. Pokud jsou autentičtí, pak se asi není třeba o osud Japonska obávat. 2) Ztráta zaměstnání v 46 letech u člověka, který vlastně nic neumí, v kultuře, kde věrnost firmě znamená více, než věrnost ženě, zde funguje jako katalyzátor, který obnažuje latentní problémy v soužití rodiny. Bezradný hlavní hrdina ve své bláhové snaze neztratit tvář vedle touhy ho pořádně zmlátit ve mně vzbuzoval i soucit. Spoluscénárista a režisér 53letý Kiyoshi Kurosawa to asi vnímal podobně, protože svého hrdinu věru nešetřil. 3) Největší přínos filmu nevidím v zobrazovaném příběhu, ale v pro Evropana exotických japonských reáliích. Učitel, který ztratí autoritu ve třídě poté, co je obviněn svým žákem, že si prohlížel pornografický časopis? Do detailů propracovaná image zaměstnaného člověka, kterou si pěstuje nezaměstnaný Sasakiho spolužák ze střední školy? Otec, který ze strachu o ztrátu rodičovské autority odmítne změnit své staré rozhodnutí o nesouhlasu s hodinami klavíru pro svého syna, i když vlastně není proti? Vítejte v Japonsku. 4) Koan, který se ve filmu objeví těsně před koncem a který tvoří moto mého komentáře, asi nejlépe vystihuje podstatu snímku. (30.04.2011)

Krásnych 80minút smutne zahalených do japonského chladu zaznamenávajúcich pre nás, Európanov, na čom je založená autorita muža v tamojšej spoločnosti. A príde nezmyselná "príhoda" so zámočníkom a jednoduchosť strieda pseudospiritualita, ktorej vrcholom je prehlásenie: "Prosím, neubližuj si. Tebou nemože byť nikto iný než Ty. To je jediné, čoho sa musíme držať.." (06.09.2010)

Brutálně minimalistické drama o rodině, ve které trochu vázne komunikace, což se přirozeně nedovídáme ze slov, ale z rozmístění postav v prostoru. Promyšlenost dlouhých záběrů, kdy pouhé zaplňování prázdných míst obrazu vyvolává specifické emoce, je úchvatná. Krásně plynoucí snímek naráží teprve v poslední třetině. Jakkoli snová sekvence i tragikomická zlodějská vsuvka oživují polevující diváckou pozornost, jsou jako vyňaty z úplně jiného filmu. Odměřený závěr s fantastickou hudební tečkou naštěstí představuje návrat ke ztišené atmosféře předchozích minut. Dříve znepokojující mlčení nabývá nového významu. 75% (11.12.2012)

Divná záležitost - na první pohled obžaloba stávající sociální situace v Japonsku (muž přijde o zaměstnání, ale doma to tají, aby neztratil tvář a autoritu), která zároveň sleduje i ostatní členy rodiny (starší syn rukuje do americké armády, mladší se přes zákaz učí hrát na klavír, úslužná manželka-matka-hospodyně tiše skomírá ve své "kleci"). Odcizené a ochlazené vztahy bez vyjadřovaných emocí - to extrémní zacházení s dětmi doufám bylo jen zveličené poukázání na zkostnatělost výchovy - tak vedou k poměrně bizarní katarzi, kdy to všechno bouchne a (na jeden den) se víceméně zblázní. (17.02.2016)