Louise-Michel

„Buy, sell, buy, sell, buy, buy, sell, buy…“ Anarchistická komedie stvořená krizí z nadbytku. Plebejsky přímá a svým humorem (s)prostá, přitom postmoderně zahlcená motivy, umožňující pozornějším divákům několikeré čtení (východ dělnic z továrny a šmírování klíčovou dírkou třeba musí potěšit filmové historiky). Ztráta zaměstnání znamená ztrátu jistot, zde konkrétně ohledně žánru filmu, pohlaví aktérů i toho, co dnes je a není v umění přípustné. Sranda z jedenáctého září a zabití kojence. Kdo to trumfne? Stylem, kdy statická kamera snímá komické výjevy, má Louise-Michel nejblíže ke grotesce, humor je ale mnohem cyničtější, mnohem méně předvídatelný a někdy spočívá už v tom, kde je kamera umístěna a jak se ne/hýbe. V tom, jak provokuje každým záběrem a přitom zůstává neskutečně zábavným (tzn. diváky nasírá, ale snesitelně), je film unikátní. Podobně jako Borat, oproti kterému si ale coby ryzí fikce může dovolit ještě víc. 85% Zajímavé komentáře: JFL, Radko, Bluntman, Jansen, Pett.Luke (28.11.2014)

Občas velmi drsná, nevybíravá komedie, ale občas jen honění ega nad svou výjmečností a podivností. Filmů o pomatených asociálních outsiderech, jenž živoří na pokraji naší "krásné a zářivé" společnosti je dosti a dosti. Louise-Michel tak zkrátka nic nového nenabízí a zkušeného diváka nepřekvapí ani svým cynismem a černočerným humorem. (09.02.2011)

To byl teda zážitek! Ošklivá dělnice Loiuse a stejně tak přitažlivý Michel v krvavé cestě za pomstou. Prohnilý managament továrny, ten, který je připravil o práci, je potřeba ihned zlikvidovat a pokud možno, co nejelegantněji, což je v případě téhle vypečené dvojky věc takřka nemožná. Hodně silný, řekl bych až ujetý filmový zážitek, který jsem polkl bez nějakých větších zažívacích problémů. Nejšílenější film roku 2014, to zcela bezpochyby. (21.08.2014)

"Jen ať žije... anarchie!" Film z pozůstalosti revolucionářky Louise Michel, prababičky Yolande Moreau (jasná podoba). Primárně určen k venkovnímu promítání - na zeď opuštěné továrny, popř. na velké plátno za barikádou z dlažebních kostek. Pořadatel projekce přečte pár výňatků z Marxova Kapitálu, slečna v minisukni zarecituje verše z Koránu a hostesky rozdají trička s Che Guevarou. Po projekci následuje bouřlivá diskuze, rychlokurz výroby pekelného stroje a hledání odposlechů. BUSINESS WINDOW: [][] Naši zaměstnanci jsou: A) Spokojení. Pod bičem norem si chrochtají blahem, jak subinka trestaná svým pánem. B) Nespokojení. Rádi by dřeli víc za míň. Proto taky co chvíli sobě i svým spolupracovníkům kurví normy. Děkujeme! C) Vesměs dementi. Kdyby ne, rekvalifikovali by se na leadery a managery. [][] TOVÁRNÍ OKÉNKO: [][] Buržousti jsou: A) Vošousti. Děkujeme! B) Čistotní. Denně se koupou v našem potu a slzách, jak Čachtická paní v mléce a krvi panen. C) Sportovci. Neúnavní běžci za ziskem po jedoucím pásu dějin. D) Spasitelé. Bez nich bychom ještě běhali nahatí pralesem, se šavlozubým tygrem zakousnutým v zadku. [][] Správné odpovědi... se liší, podle funkce. Den otevřených dveří je za námi, šichta začíná. A jako každé pondělí zvedám všem normy... o 4 procenta! (30.03.2023)

Prekarizované pracovnice, které ojebal globalizovaný kapitalismus zabíjejí postupně ty, o kterých si myslí, že za to můžou. Za spouští pak stojí dva transgenderáci z okraje společnosti a to všechno se děje ve jménu anarchistky z 19. století. Jenomže tohle není současnost a Netflix, nýbrž rok 2008 a dva pankáči Delépine s Kervernem, kteří to natáčí pod produkcí studia, které se regulérně jmenuje No Money Productions. Louise-Michel je pak perfektním příkladem, jaké to je, když sympatie vůči lidem na okraji zájmu společnosti projevují ti, kdo je mají upřímně rádi oproti tomu když je simuluje korporátní estabilishment. Navíc si myslím, že nikdo by nezahrál lépe objednání kohoutkové vody v kavárně potom, co si strčí do pusy lžičku cukru, protože je zdarma, než Yolande. (28.03.2023)