Alois Nebel

Je až příliš jednoduché připlácnout pozornost na banální povrch struktury děje a prohlásit ho za plytký. Taková lampa v noci. Viď, moucho. Sledujte se mnou, a sledujte pozorně. Forma tu totiž nosí děj často mlčky a komplexní sdělení, respektive množství nabízeného, vyžaduje aktivní spoluúčast diváka. Pasivní příjemce potravy se v té přímočarostí nabízené nudě těžko zasytí. Síla v asociacích. Důkaz, jak moc je důležité pokládat si správné otázky. Vedou po pěšině, kterou prozradí jen podrážky bot otisknuté v bahně než mrazem ztuhlo a překryl ho nános sněhu. To je ale potřeba počkat, než sníh zase sleze, žejo. __ Máme tu okamžik, kdy je cesta násilně rozštěpena v rozcestí. Vzniknuvší pěšinky se někdy překrývají, někdy jedna druhou na míle míjí. Obě pocházejí ze stejné minulosti, obě chromé. Cesty pro ztracené duše. Prvá pro ty, kteří pouze přežívají a rezignovaně hledají klid, prosti revolty. Pohár přetekl se smutným uvědoměním, že jeho okraj může být svlažován i nekonečné roky. Druhá, neméně zahalena mlhou pro ty, které setrvačnost žene kupředu. Sestávající z fanatického odhodlání a bolestné prázdnoty. Přežitek starého utrpení, které nikdy nenalezne klidu a stává se nepatřičným pro dobu, kam ho ta neutuchající vytrvalost zavedla. Okupují stejné mezidobí, směřují v čase do stejného okamžiku. Optikou celku jsou podivnou a nedílnou součástí ducha doby, která má ve výsledku stejné kořeny, stejné body zlomu. Jen pod drobnohledem zjistíme z jakých jednotlivostí je celek tvořen. Koukáte na roztomilý obrázek Mickey Mouse, který je složen z válečných fotek. __ Tak provázáni a přesto se míjejí. K sobě spoutáni, ale odděleni zdí. Každý svou cestou, za cílem předurčeným dnem dávno minulým. A vlaky stále jezdí laskavě neměnné trasy, a vlaky stále mají zpoždění. (Škoda toho narativního skřípání) (03.11.2011)

Použití rotoskopie je dvojsečné (však Fleischerovu patentu bude v roce 2017 sto let) , na jednu stranu zbytečné překreslování, na druhou stranu věrná animace. Jelikož mám ráda komiksovou grafiku, přikláním se k tomu, že některým hercům jejich animovaná podoba velmi lichotí. Mírně zkratkovitý příběh mne ani trochu neurazil, spíše mi vadí mnohdy polopatické vedení diváka za ručičku od úvodních titulků po ty závěrečné. (25.06.2012)

Zahořel jsem k paní Květě! Tu postavu si lze vyložit mnohočetně; její zemitost obdivuju, duševní zmatek kvituji s povděkem a samotu chápu více, než dobře. Ta její posmutnělá energie trhá na kusy onu tíživou atmosféru filmu a touha po lidském kontaktu mě přiměla obdiv zmnohonásobit. Miluju složitý charaktery a ona jím byla. (09.10.2011)

"A Havel? To bude taky pěkný kokot.. vo co mu de?!" Myslím, že je to ztvárněno fakt zajímavě - forma pohyblivého černobílého komiksu není tak obvyklá. Rozhodně to zaujme. Ale až příliš se to táhne a je to celkem nudné na to jakou to má tématiku. Dalo by se to ztvárnit mnohem zajímavěji nebo alespoň s větší akcí a napětím. Překvapilo mě, že nechybí ani trocha romantiky. (02.10.2012)

Docela bych se vrátila k té původní trilogii, jinak musím konstatovat, že filmový Alois Nebel mě minul. Krásy pražského - dříve Wilsonova - nádraží jsou sice nezvykle opulentní, minimalistické Krobotovo herectví je v ideální symbióze s tempem vyprávění, ale chybí mi pointa těch vzpomínek na odsun Němců v roce 1945 a současnosti kolem roku 1989. #kinobus (27.05.2012)