Aksál

Chtěla či nechtěla mít psa? Je či není šťastná? Miluje či nemiluje svého manžela? Možná si sama Emma (kouzelná Marie Drahokoupilová) nikdy takovéto otázky ani nekladla, možná se ale jen „bojí otázek, které si sama zakázala“. Každopádně, když se do její přítomnosti vetře svůdný Josef Abrhám, aby ji „říkal hlouposti, ve kterých je smysl všeho,“ dokáže dotyčnou dokonale rozhodit. A stačí mu na to ani ne půl hodiny... Tahle televizní miniatura je určitě dokonalou ukázkou toho, že i na takto malém prostoru se dá udělat velké umění. Výborná je zejména kamera (viz hlavně detailní záběry na hlavní protagonistku) a rovněž hudba s velmi dobře rozpoznatelným rukopisem Luboše Fišera. PS: Shlédnuto na počet dnes zemřelého Josefa Abrháma. (17.05.2022)

Jak (různě) lze toto dílo pojímat, dokumentují komentáře PollyJean, Aelity a Vančury. Já se omezím jen na adoraci. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl tak skvostnou televizní inscenaci (natož původní), jako je Aksál. Při počátečním rozhovoru dvou párů jsem si myslel, že mám Kohouta (autora scénáře) přečteného: že poté, co se prostřednictvím 7 zabitých vypořádal s vlastní minulostí, hledí nyní už k zářné emigrantské budoucnosti. Ale jakkoli i zde by bylo lze usvědčovat autorský osobní mindrák, šlo by o nesmírně ochuzující optiku. Aksál je velmi dobře (až brilantně) napsaná, nadto precisně zdramatizovaná, překrásně situovaná a nasnímaná, úžasně sehraná povídka. Neuvěřitelně přesně dimenzovaná a natlakovaná. Pouhá půlhodina jejího trvání stačí, aby se zakymácel život (jak tady někdo píše: 30 minut rozhovoru stačí na to, aby se zhroutilo neotřesitelných 12 let). Kde se místy zdá být napsaný dialog příliš návodný či příliš spěchající, dojem okamžitě přechází do polohy generální metafory. Vcelku ovšem stačí brát ho doslova, což je zásluha práce režiséra a jeho štábu, jakož i herců. Solidní Adamíra nemůže být nezmíněn, samozřejmě ale mám na mysli dokonalou Drahokoupilovou (herečka, kterou prakticky neznám) a Abrháma, nekompromisního a svůdného jak apoštol (už vyzrálého, ale ještě nezajetého ve své pohodlné klasické filmové poloze). Prostá dialogická televizní inscenace, při jejímž sledování mě jako diváka zároveň strhával obsah i plnil nadšením každý formální detail a projev (včetně např. zámlk mezi slovy, o obrazech nemluvě). A jelikož jsem naštěstí méně bystrý než mnozí komentující, neminul mě ani monumentální závěr. (21.07.2014)

To, jak postava pana Abrháma rozvrací svýmí otázkami povrchní samospokojenost postavy paní Drahokoupilové, je velice působivé. A působivost tohoto snímku je mocně podpořena hudbou a až snově působícím opuštěným prostředím. Ovšem to vyjevení, co je postava pana Abrháma zač, mi připadá tak křečovité a hloupé. To prostě celý film shazuje. (23.05.2013)

Zase jeden z malých zapomenutých klenotů českých inscenací. Můžeme ho chápat jako příběh tří konkrétních lidí anebo také jako obraz, kdy se Abrhámova postava stává zrcadlem, odrážejícím Eminy zapomenuté sny a přání s krutou a bolestnou intenzitou. V takovou chvíli se příběh stává nepříjemně povědomým, protože každý z nás taková zrcadla (ať už v podobě lidí nebo čehokoli jiného) ve svém životě občas potkal a potkává…a bude potkávat. Jen s tím koncem se mi nějak nechce srovnat. Znamená to snad něco v tom smyslu, jak zpívá Cave „all beauty must die?“ (20.10.2011)

Jen takové krátké zamyšlení nad tím, co jsme chtěli, čím jsme byli, a co nakonec máme, a kým jsme. Jak dlouhá je cesta ke klidu a kolik na ní musíme a nechceme obětovat. A pak si přijde nějaký blázen, vmete nám to do obličeje, a my si uvědomíme, že tohle jsme nechtěli, ale že už jsme se změnili a těžko s tím něco dělat. Ale ta kocovina je silná a drží se dlouho. Film nic neřeší, jen dává podněty k úvahám, Josef Abrhám svou roli apoštola lásky nezvládá úplně přesvědčivě (rozhodně ale je to jímavé překvapení), Marie Drahokoupilová coby bohyně studených čumáků je opět chladná jako led, nicméně pomalu taje a dá se jí to věřit. Rozuzlení je trochu omšelé, ale jak říkám, je to jen skica, zamyšlení, a jako takové to beru...70% (07.07.2011)